Čas se nezastaví

30. srpna 2012 v 11:32 | Barča
I když právě teď, v tuhle dobu, kdy se prázdniny rychle blíží ke konci, by si to sposta znás přála. Aby se čas zastavil. Nebo dal vrátit zase o dva měsíce zpátky. Ale tak je to vždycky. Těžko se mi odchází od něčeho, na co jsem si zvykla. Ale vím, že takhle bych se nikam nedostala. Je potřeba jít dál, mít nějakou změnu. Vím, že ve druháku zažiju spoustu nových věcí, když se mi podaří přepnout mozek z nicnedělání na vysokou každodenní aktivitu (a že to bude pěkně těžké, po dvou měsících). Vím, že zachvíli si přes samou práci ani nevzpomenu na to, o čem jsem teď přesvědčená, že mi to bude hodně chybět. To je právě ta hlavní nevýhoda intru. Je to jako mít dva životy. Jeden tam, a jeden doma. Za ten rok se mi to stále nepodařilo zkombinovat dohromady.
Už mě začíná přecházet i moje každoroční "deprese" po návratu z letního hudebního tábora. Přijde mi, že to loučení je rok od roku horší, vážně. Jediná polehčující okolnost je, že vím, že příští rok můžu jet zase, i když bych správně neměla. Vždycky je to týden, za který se toho stane tolik jako jindy za měsíc. Kdybych měla všechno podrobně napsat, ani by mi na to kapacita článku nestačila, to je jasný. A pak, hlavně by to zřejmě nikoho nezajímalo, protože číst není jako zažít. Shrnu to takhle - jídlo hrozný, katastrofální sprchy bez závěsů, byla jsem věčně nevyspaná a totálně mi odešly hlasivky. Ale přes to všechno to byl zaručeně nejúžasnější týden za tohle léto. To je dokonalý příklad, jak jsou "materiální" věci někdy nedůležitý. Za nějakou dobu si na tyhle věci nevzpomenu, ale ty zážitky, ty záchvaty smíchu, a hlavně všichni ti, kteří mi budou tak chybět - na tohle nikdy nezapomenu :).
Tohle léto mi dalo hodně. Po roce dřiny jsem si mnohem víc užila ten klid. Zjistila jsem, že někdy je dobrý se na chvilku zastavit. Zjistila jsem, že na některý věci by se nemělo spěchat. Uvědomila jsem si, že se nemůžu stavit mezi dva lidi kvůli vlastnímu štěstí (naštěstí dostatečně brzo). Zjistila jsem, že ne vždycky můžu mít to co chci. A hlavně, že život jde dál. Nikdy se nic nevrátí. Ale přijdou nový věci, který budou možná i lepší, i když si to teď nepřipouštím.
Abych to nějak uzavřela - doufám, že tohle bude dobrý rok. Je mi šestnáct a prostě si budu užívat, ne se zabývat minulostí :).
Přeju vám všem spoooustu energie do nastávajícího školního roku ;).
Barča ♫
 

Lilly Luna Potter 3. kapitola

11. srpna 2012 v 13:23 | Barča |  Lilly Potter *


Kapitola 3. - Čistokrevné kouzelnické rody


Jakmile přišla do pokoje, lehla si do postele a zadívala se na hodiny nade dveřmi. Bylo půl jedenácté. Lilly se zamyslela nad zítřejším dnem. Touhle dobou už bude po zařazování. Bude ležet v ložnici své koleje nacpaná všemi dobrými jídly ze zahajovací hostiny o které jí její bratři vyprávěli. Zamyslela se nad tím, jaké asi budou ostatní dívky v jejím ročníku. Předpokládala, že budou určitě velmi slušné, vychované, a podobně. Jamesovi se Lilly svou drzostí nemohla rovnat, ale přece jen s ním vyrůstala pod jednou střechou, takže se jeho ironickými poznámkami trochu nakazila (Albus byl prostě nějaká výjimka) a navíc byla strašně upovídaná. A co profesoři, napadlo ji. Jak se k ní budou asi chovat? Najde si tam nějaké kamarády? I když si to Lilly nechtěla připustit, přece jen se začínala trochu bát.

Po chvíli toho přemýšlení Lilly přemohla únava a usnula. Když se probudila, první co ji napadlo bylo "určitě jsme zaspali!" podívala se na hodiny a s úlevou zjistila že je teprve sedm, mohla tedy ještě hodinu spát. Věděla však, že už stejně nedokáže usnout. Napětí, které pocítila už včera večer, bylo teď ještě větší. Vstala tedy z postele a podívala se z okna, aby se mohla vhodně obléct. Venku bylo zataženo a vysoké stromy se ohýbaly v silném větru. Mírně znechucená ne příliš pěkným počasím si Lilly oblékla džíny a pruhovanou mikinu. Protože měla ještě chvíli čas, vytáhla z kufru Dějiny bradavické školy a pokračovala ve čtení. Po chvíli uslyšela zezdola nějaké zvuky a usoudila, že ostatní už asi vstaly. Jen v rychlosti si rozčesala své rudé vlasy a pak už seběhla po schodech dolů

"Dobré ráno!" pozdravila vesele celou svou rodinu a dala si záležet, aby z jejího hlasu nikdo (hlavně James) nepoznal, jak je z dnešního dne nervózní.

"Ahoj Lilly," zaznělo sborově od kulatého jídelního stolu.

Lilly si k nim přisedla a vzala si jeden s hromádky toastů se sýrem a šunkou - dnes měli obzvlášť bohatou snídani.

Když se Lilly usadila na zadní sedadlo mezi Jamese a Albuse a auto se začalo pomalu rozjíždět, naposledy se zadívala na jejich dům a přišlo jí trochu smutné, že se sem vrátí až o Vánocích. To se ovšem spletla. Nedojeli ani ke křižovatce a museli se vrátit. James si totiž doma zapomněl svoje koště.

"Máte opravdu všichni všechno ?" zeptal se důrazně tatínek.

"Joo…." odpověděli všichni aniž by nad tím přemýšleli.

"Ne vlastně ne!" vzpomněla si Lilly. "Zapomněla jsem si Dějiny bradavické školy !"

O půl jedenácté dorazili k nádraží Kings Cross a Lilly už se najednou nemohla dočkat, veškerý strach z ní jakou kouzlem opadl. Na tento den se přece těšila tak dlouho, tak co by se bála?

"Tak kde je to nástupiště deset a tři čtvrtě?!" ptala se hlasitě rodičů, když už docela dlouho procházeli nádražím.

"Pssst! Zaprvé - je to devět a tři čtvrtě, ne deset. A za druhé - toto nádraží je plné mudlů, nemůžeš to tady tak nahlas vykřikovat!" poučoval ji šeptem tatínek.

"Už jsme zřejmě tady." prohlásil znalecky James, když došli k přepážce, u které stála skupinka dětí s rodiči, kteří měli ve vozíku stejné balíčky jako Lilly a dva z nich měli i sovu.

"Ano, myslím že máš pravdu." souhlasila maminka a zadívala se na přepážku mezi nástupišti devět a deset. "Tak jdeme!"

Lilly se dívala jak James s Albusem běží, a ve chvíli kdy by měli narazit, prostě zmizeli. Lilly se rozběhla za nimi. Kousek před přepážkou zavřela oči a i když věděla, že ji bez problémů projde, stejně podvědomě očekávala náraz Nic takového se však nestalo. Lilly to připadalo spíš jako kdyby prošla závojem studené vody. Otevřela oči a spatřila velkou červenou lokomotivu s nápisem Bradavický expres. Vzápětí se objevila maminka se slovy "To se dělá, takhle mi utíkat?" Lilly ji ale neposlouchala. Nemohla uvěřit že se konečně dočkala. Konečně pojede do Bradavic! "

Támhle jsou Justin a Paul!" vykřikl James a rozběhl se pryč.

"A kde máš ty tu svou slavnou Ketty?" zeptala se s ironickém podtónem Lilly Albuse. "Existuje vůbec?"

"Dobrý den, ahoj Albusi!" ozvalo se za nimi.

Všichni se otočili.

"Jsem Katty Auberginová." představila se zběžně drobná blondýnka než s Albusem odešli směrem k vlaku.

Lilly se za ní ještě chvíli překvapeně dívala - opravdu si totiž myslela, že si Albus svoji přítelkyni vymyslel.

"Asi půjdu najít Rose." řekla Lilly a vydala se také směrem k vlaku.

Najednou však před sebou zahlédla proletět něco černého a zastavila se. Rozhlédla se kolem a uviděla Daisy (tu dívku se kterou se seznámila na Příčné ulici), která křičela na nějakého světlovlasého chlapce.

"To je Scorpius Malfoy, chodí se mnou do třídy, ale je ve Zmijozelu." ozval se za ní povědomý hlas, jako by jí snad někdo četl myšlenky.

"Rose!" Vůbec jsem tě neviděla přicházet. Ty už se umíš přemísťovat?" zeptala se překvapeně Lilly,

"Samozřejmě, že ne! Přemísťování se budeme učit až v šestém ročníku."

"Jasně." přikývla nepřítomně Lilly která stále ještě sledovala Deisi, ke které teď přiběhla Nicky Greenová, McGonagallova asistentka, a začala se vyptávat co se to tam děje.

Když se otočila, aby se podívala jestli se Rose už převlékla do školního hábitu, zjistila, že za ní nestojí jen ona, ale i mamka, taťka, Albus, James, strýc Ron, teta Hermiona a Rosin malý bratr Hugo.

"Tak děti, musíme se s vámi rozloučit." začal Ron vážným tónem svůj obvyklý proslov.

"Se mnou ještě ne." řekl Hugo a bylo vidět, že by jel nejradši s nimi.

"Dobře, tak s tebou ještě ne," pokračoval Ron "ale ostatní teď po prázdninách-"

"Ach jo, zase to vykecávání... Na tohle já nemám čas." řekl znuděně James. "Takže já to zkrátím. Budeme si psát, uvidíme se o vánočních prázdninách a jestli jsme si něco zapomněli, tak nám to pošlete. Ahoj." a zmizel ve vlaku.

Postupně se rozloučili také Rose a Albus až tam z bradavických studentů zůstala jen Lilly.

"Jak často ti máme psát Lilly?" zeptala se Ginny.

"Stejně jako klukům, ať to nevypadá divně. A nebojte se, vždyť já budu v pohodě. odpověděla Lilly a objala ji.

Harry ji zvedl do vzduchu "Tak ses konečně dočkala. Měj se tam hezky." řekl a postavil ji do vagonu. Lilly všem ještě zamávala a pak se rozběhla za Rose.

Vlak se začal pomalu rozjíždět. Než vlak zajel do zatáčky, Lilly ještě stihla doběhnout k oknu, aby zamávala rodičům. Když jí zmizeli z očí, vydala se hledat Rose. Pomalu šla chodbičkou a nahlížela do kupé. Rose seděla hned ve třetím ve společnosti nějakých dvou dívek a jednoho chlapce.

"Jé… ahoj Lilly." pozdravila překvapeně, i když se viděli sotva před pěti minutami.

"Nazdar." odpověděla Lilly "Nedomluvily jsme se tak náááhodou na něčem?"

"Nooo....počkejte chviličku, hned jsem zpátky." otočila se Rose na své kamarády a vyšla s kupé za Lilly.

"Lilly, promiň, já vím, že jsem říkala, že budu sedět s tebou, ale-"

"Né to je v pohodě...uvidíme se ve škole." řekla Lilly, která samozřejmě nemohla přiznat, že ji to tak trochu naštvalo a pokračovala chodbou dál.

Opatrně přelezla do druhého vagonu, kde hned v prvním kupé seděla Daisy.

"Ahoj, máš tu volno?" usmála se na ni Lilly.

"Jasně, sedni si." odpověděla jí Deisi a vypadala, že je ráda, že tu není sama.

"Konečně už jedeme taky do školy, co myslíš ?" začala Lilly.

"Hm." odpověděla neurčitě Daisy.

"Ty se tam netěšíš?" podivila se Lilly

"Já ani nevím... u nás jsem neznala nikoho, kdo by chtěl jít do školy."

"Jo, ty si vlastně z mudlovské rodiny!.... Promiň, chtěla jsem říct z nekouzelnické." opravila se Lilly.

"Mě to nevadí." zasmála se Daisy. "Vlastně je to docela legrační."

"No, Bradavice nejsou jako mudlovské školy, tam je to mnohem lepší." vysvětlovala Lilly "Třeba nás dají do stejné koleje…"

"Koleje? ty jsou přece až na vejšce ne?!?" divila se Daisy.

"Kde?... no, to je fuk… prostě jak jsem říkala, Bradavice jsou prostě úplně jiná škola, než máte vy."

"Tak to jo… Poslyš, to vypadá, že o tom něco víš. Nechceš mi to trochu vysvětlit, ať na ostatní nepůsobím tak divně?" požádala ji Daisy.

"Neboj, dětí z mudlovských rodin tu bude víc, ale klidně… takže, koleje jsou čtyři - nebe-"

Lilly už to nedopověděla. Dveře jejich kupé se otevřeli a vletěl tam nějaký udýchaný kluk. Měl světlé delší rozcuchané vlasy, modré oči a byl už oblečený ve školním hábitu.

"Můžu se tady schovat?" zeptal se jich vyděšeně.

Daisy vyprskla smíchy a Lilly celá rozesmátá přikývla. Chlapec si sedl mezi obě holky, a asi po dvou minutách do kupé vletěl další kluk. Byl o hodně větší, vlasy měl ještě světlejší, ale rovné a namířil na něho hůlkou. Lilly, která Scorpiuse Malfoye poznala okamžitě vyskočila se svou hůlkou v ruce a ochranářsky se postavila před menšího chlapce

"Aby bylo jasno! Zaprvé - tohle je naše kupé a nepomatuju si že by jsme tě sem pouštěli, a zadruhé - nemám ráda když si někdo dovoluje na mladší!" křičela na něho.

"Myslíš si že se bojím nějaké hloupé prvačky?" smál se chlapec.

"To bys měl! Levicorpus!" Lilly mávla hůlkou a chlapec zůstal viset hlavou dolů, jako by ho někdo za nohu přivázal ke stropu. Menší chlapec seděl s otevřenou pusou, stejně jako Deisi.

"Pusť mě dolů!" křičel Scorpius a hlavu měl už úplně červenou.

"Jak chceš." řekla s úsměvem Lilly a zamumlala protikouzlo. Scorpius okamžitě spadl na zem hlavou dolů. "Si blbá?!" zakřičel na smějící se Lilly, ale do souboje se sní nepouštěl a radši utíkal pryč.

"Děkuju, ty si mě-"

"Mlč - udělala jsem to jen proto, že jsem se nechtěla dívat jak s tebe dělá jednohůbky a ty si pomatuj, že nikdy si nic nesmíš začínat se Scorpiusem Malfoyem, alespoň dokud se nenaučíš pořádně kouzlit." řekla naštvaně Lilly. "Radši s tebou nechci mít nic společného, takže padej! Jestli to Malfoy práskne, tak mě vyloučí."

"Ten to nepráskne," přidala se Deisi "víš jaká by to byla pro něj ostuda kdyby někomu řekl, že si nedokáže poradit s prvačkou? A mimochodem, taky už jsem s ním měla tu čest, jen jsem nevěděla, že je tady tak známý. Shodil mi kufr, idiot jeden, a schválně!"

Chvíli bylo ticho.

"Ale ty si přece Lilly Potterová!" vykřikl najednou chlapec.

"A co jako? Viděli jsme se snad někde?" zeptala se znuděně Lilly.

"Ne… můžu si tě ve škole vyfotit?"

"A to jako proč?" ptala se překvapená Lilly.

"No fotku Lilly Potterové nemá jen tak každy a ty si dokonce ještě hezčí než se říká."
Lilly to vůbec nechápala. Potěšilo ji to, ale nemohla se zbavit dojmu, že je to nějaký podfuk, že si z ní někdo utahuje. Podívala se na Daisy, ta se však tvářila stejně nechápavě jako ona.

"A ty jsi příbuzná s Bellatrix Lestrangeovou? Musíš být přece z rodiny Blacků!" teď se kluk zaměřil na Daisy.

"Proboha! Takže dnes počtvrté : Ne, nikdy jsem ji neviděla a ani nevím kdo to je." řekla naštvaně Deisi. "Nevíte někdo co s tím pořád všichni mají? Já jsem přece s nekouzelnické rodiny!"

"To bude asi tím, že jsi jí tak podobná. Ty vlasy, a tak celkově…" řekl kluk.

"Ale kdo proboha ta Bellatrix Lestrangeová je? A nechtěl by jsi se například představit, když už ses nám nastěhoval do kupé?"

"Jo jasně." začal chlapec. "Já se jmenuju Alex Morgan a je mi jedenáct."

"Fajn, a teď padej!" zamračila se Lilly.

"Počkej chvilku, Lilly." zarazila ji Deisi."Chci se ho jen na něco zeptat. Takže Alexi, mohl by si mi říct vše, co víš o té.... o té......komu že to jsem tak podobná ?"

"Bellatrix Lestrangeové. Patřila ke smrtijedům-"

"K čemu?" zeptaly se jednohlasně Lilly i Deisi.

"To se mi snad jen zdá." řekla Alex slabým hlasem. "Tak předemnou teď sedí Lilly Potterová, skutečná Lilly Potterová a neví co jsou to smrtijedi... Co mi řekneš příště ? Že jsi nikdy neslyšela o Ty-víš-kom?"

"Ale já nevím o kom!"

"Tak to už je moc." řekl si pro sebe Alex. "Víš co, tohle já ti vysvětlovat nebudu, jen řeknu Daisy kdo byla Bellatrix. Takže asi před dvaceti lety ovládly kouzelnický svět mocnosti zla. V jejich čele stál zlý černokněžník Voldemort, kterému každý říkal Ty-víš-kdo, no a ten měl kolem sebe spoooustu smrtijedů. A Bellatrix, byla jeho nejvěrnější smrtijedka. Patřila k čistokrevnému rodu Blacků, všichni chodili do Zmijozelu. Bellatrix zabila spoustu lidí, mezi nimiž byl i její bratranec Sirius Black."

"Mluvíš jako encyklopedie…počkat, taťka mi o Siriusovi vyprávěl! Prý to byl jeho kmotr."
"No vidíš!" zaradoval se Alex, který byl zřejmě rád že Lilly ví aspoň něco. "Bellatrix bojovala po boku Voldemorta právě i v té slavné závěrečné bitvě. To pro ni však příliš dobře nedopadlo, protože ji Molly Weasleyová zabila."

"Cože?! Moje babička?!" Lilly tomu nemohla uvěřit. "Moje babička by nikdy nikoho nezabila!" zamračila se.

"Lilly, pochop, že to byla válka! Neměla na výběr…"

"A to vypadala stejně jako já?" vložila se do hovoru Daisy.

"Kdo, Bellatrix? No, ty máš typický vzhled pro rod Blacků. Neber si to osobně, ale já tyhle čistokrevné kouzelníky nijak nemusím. Vezměte si třeba Malfoyovi! Pořád se jen chlubí svým čistokrevným původem..." vysvětloval Alex."

The summer holiday

30. července 2012 v 11:31 | Barča |  Já & blog
Po dlouhé době opět vás opět zdravím, a doufám že se užíváte léto ;).
Pravda, počasí není vždy ideální, ale lepší jako loni :). Byla jsem teď většinou v jak já říkám bezinternetové zóně. Kvůli úpravám domu jsme byly se sestrou dlouho u babičky, kde není ani pc natož net, ale mě to ani tak nevadilo. Doby kdy jsem na tom byla v podstatě závislá už pominuly :).
Kromě toho jsem byla taky u kamarádky ze třídy v Hulíně. Fakt jsme si to užily, nejvíc bylo asi remixování písniček na klávesách xD.
Také bych mohla zmínit večerní akce, které jsou zvlášť o prázdninách naprosto úžasné :). Zkrátka a dobře si tyto prázdniny fakt užívám, a myslím že je to proto, že byl tento školní roz zvlášť nabytý a já konečně můžu dělat to, na co jsem prostě jinak neměla čas.
Ale už se nám to krátí :( ... Půlka prázdnin je téměř za námi a já si dnes užívám poslední den, kdy je mi ještě patnáct x).
 


Tvrdý rock a ledová tříšť

8. července 2012 v 15:52 | Barča |  Já & blog
Včera jsem tak poslouchala nějaké písničky, když mi došlo, jak moc jsem se za ten rok změnila. Přispěl k tomu taky můj starý článek na téma týdne dospělost. Je tak naivní a dětský, že jsem se až smála. A ano, změnila mě střední škola. Pomatuju si, když jsem odjížděla na seznamovací pobyt. Měla jsem na ruce milion barevných náramků, tašku hello kitty a barevné oční stíny. Lidi mi většinou typovali 12/13 let, i když mi bylo čerstvých 15. Strašně jsem se za ten rok změnila. Jak vzhledově, tak myšlením. Pořád jsem tak trochu praštěná, netvrdím, že ne xD Pořád mám ráda lízátka a růžové žvýkačky, ale už znám nějaké meze :).
-> c.č.

(Ne)pořádek

8. července 2012 v 13:29 | Barča |  Já & blog
Ahojte :)
Jak si užíváte prázdniny? Já dobře, i když by mohlo být i trošičku míň vedro. Ale užívám si toho volna a neučení x).
Jen vy si asi všichni užíváte někde na koupáku, páč už jsem tu dva dny nespatřila žádný článek od mích oblíbených stránek. A pak mi to došlo. Asi polovina z nich už ani blog nemají!
Takže, potřebuju si v tom udělat pořádek. Pokud tedy chcete, napište mi prosím:
1) jméno
2) web
3) jestli souhlasíte, abych si dala do menu ikonu blgu (pokud máte)

Předem děkuji :) .. doufám že mi aspoň někdo zůstane xD Takže se mějte jak chcete, a hodně inspirace na psaní vám přeju ;)

Barča ♫

Lilly Luna Potter 2. kapitola

7. července 2012 v 12:54 | Barča |  Lilly Potter *


Kapitola 2. - Očekávání

Bylo ráno. Lilly se probudila a podívala se z okna, které večer zapomněla zatáhnout. Byl krásný teplý letní den a svítilo slunce. Znovu zavřela oči a zůstala ležet.
"Lilly, vstávej, dneska jdeme nakupovat věci do školy !" zavolala na ní z kuchyně maminka sotva po dvou minutách.
"Jasně, už jdu!" odpověděla ji vesele Lilly a veškerá únava z ní rázem opadla. Na nakupování v Příčné ulici se moc těšila. Tento rok šla v Bradavicích do prvního ročníku, takže už si taky mohla koupit spoustu věcí a ne se jen dívat jak nakupují její starší bratři James a Albus. Lilly si oblékla světle modré krátké letní šaty a stoupla si před zrcadlo. To by šlo, řekla si pro sebe a jen tak zběžně si načesala rudé vlasy. Sešla dolů po schodech a v kuchyni si přisedla ke stolu vedle svých bratrů.
"Dáš si toast nebo jen jogurt ?" zeptala se jí maminka.
"Nevím… třeba toast." odpověděla jí Lilly a nalila si trochu jahodového čaje. Maminka jí podala snídani a Lilly si stačila sotva dvakrát kousnout, když tatínek zavolal :
"Pojďte, musíme jet !"
"Ach jo, copak se nemůžu ani v klidu nasnídat?!" stěžovala si Lilly, rychle dopila čaj, toast si vzala do ruky a utíkala do auta.

Harry se svou rodinou bydlel v Godrikově dole. Společně s Ginny opravili dům, ve kterém žil se svými rodiči před tím, než se ho pokusil zabít Voldemort. Hermiona s Ronem a jejich děti - třináctiletá Rose a osmiletý Hugo bydleli jen kousek od nich.
"A strejda Ron a teta Hermiona s náma nepojedou?" zeptala se Lilly, která se usadila na zadním sedadle mezi svými bratry.
"Ne, ale sejdeme se u Děravého kotle." odpověděl jí James, který se na stejnou otázku ptal už před chvílí.
Po půl hodině zastavili v nějaké šedivé londýnské ulici. Ginny vystoupila.
"Počkejte tady, já se hned vrátím." řekla a rozběhla se k červené telefonní budce."
Lilly se dívala jak její maminka do té budky nastoupila, a náhle sjela dolů jako výtahem.
"Kam šla?"
"Maminka si šla jen něco vyřídit na Ministerstvo kouzel." odpověděl jí Harry.

"Tati, nedáme si ještě máslový ležák a sušenky?" zeptal se James, když vstoupily do Děravého kotle.
"Jamesi, copak musíš pořád něco jíst? Před chvílí jsi snídal! Ale…no dobře, dorazili jsme sem docela brzy." souhlasil nakonec Harry a všichni si sedli ke stolu.
Lilly se rozhlédla kolem sebe a zadívala se na kudrnatou černovlásku zhruba v jejím věku, která si zaujatě povídala s nějakou sotva dospělou ženou se světlými vlasy staženými do culíků.
"Kdo je to?" zeptala se Lilly.
"Ta větší, to je Nicky Greenová, asistentka ředitele McGonagalla. Je jí teprve 19 a je strašně praštěná. I když to je McGonagall trochu taky. Ale tu malou neznám." vysvětlil pohotově Albus.
Harry se na černovlasou dívku zadíval. Přimhouřenýma tmavýma očima se rozhlížela po hostinci a vlnité tmavé vlasy jí po zádech splývali až k pasu. S Ginny se k sobě naklonili a něco si šeptali. Lilly s jejich tichého rozhovoru postřehla jen slova "Blacková" a "už všichni mrtvý". vůbec tomu nerozuměla.
"Co si to tam šeptáte?" zeptala se zvědavě tatínka.
"Ale nic, tomu by jsi stejně nerozuměla."
Tomu by jsi stejně nerozuměla - tak tohle přesně Lilly nesnášela. Vždyť oni jí ani nedali šanci něčemu porozumět. Věděla však, že nemá cenu se vyptávat a také si nechtěla kazit jeden s posledních dnů s rodiči.

Weasleyovi se k nim připojili až na Příčné ulici, ale v zápětí se všichni opět rozdělili, aby stihli vše nakoupit.
"Takže sraz u George v obchodě, dobře?" navrhl strýc Ron.
Lilly s maminkou se vydaly nejprve pro hábity a poté zamířili pro hůlku. Na tu se Lilly těšila ze všeho nejvíc. Mít vlastní hůlku totiž znamenalo být už skutečnou čarodějkou a to si přála už dobrých šest let. Když vešly do malého krámku na rohu, ucítila Lilly vůni dřeva a celkově to prostředí působilo kouzelně - vždyť je tu uloženo na tisíce hůlek, pomyslela si.
"Dobrý den, paní Potterová!" pozdravil okamžitě postarší muž a mírně se poklonil. "Á, a tady máme bezpochyby další velkou kouzelnici!" a vlídně na Lilly zamrkal.
Ta mu oplatila úsměv, vzápětí se však zamračila, jako vždy když se nad něčím zamyslela. Nepamatovala si, že by kdy tohoto kouzelníka viděla a pokud věděla, rodiče se o něm také nikdy nezmínili, tak jak je tedy zná?
"Tak tedy, jistě víte, že-"
"hůlka si vybírá kouzelníka." dopověděla Lilly. "Ano, vím, ale… nemohla bych přece jen vyzkoušet támhletu?"
Lilly sama nevěděla, proč se jí z hůlek vystavených na horní polici jako ukázky. Možná proto, že se jí zdálo, jako by kolem ní poletovala slabá bílá záře.
"Proč ne," souhlasil kouzelník a podal jí hůlku.
Lilly z ní ucítila příjemné teplo. Jen lehce mávla a v tom se váza s květinami pomaloučku vznesla do vzduchu, několikrát se otočila dokola a z jedné kopretiny opadaly lístky, které se rozlétly do všech směrů. Lilly z toho měla neuvěřitelnou radost. Rozzářeně se otočila na svou matku i na kouzelníka. Maminka se usmívala, prodavač se však tvářil velmi zaskočeně.
"Hůlky tu prodávám už přes dvacet let," pronesl po chvíli ticha. "ale tohle jsem ještě neviděl. Kdybych nevěděl, že to není možné, skoro bych řekl, že jste si hůlku vybrala vy, slečno Potterová."
Lilly se jen usmála.
"Můžu s vámi o něčem mluvit, paní Potterová?" obrátil se kouzelník na maminku. "Myslím o samotě,"
"Ale jistě… Lilly, počkej mě venku, dobře?"

Když Lilly vyšla z obchodu, stála tam ta černovlasá dívka, kterou viděli u Děravého kotle.
"Ahoj." pozdravila ji Lilly. Byla odmalička hrozně upovídaná a mluvit s cizími lidmi jí nedělalo problém.
"Ahoj. Ty jdeš taky do prvního ročníku?" zeptala se dívka a prohlížela si ji přimhouřenýma očima.
"Jo." odpověděla Lilly "Jak se jmenuješ?"
"Daisy." řekla černovláska.
"Blacková?" zeptala se automaticky Lilly při vzpomínce na tajný rozhovor jejích rodičů.
"Ne, Winterová.... proč?"
"Ale nic, jen tak..." řekla honem Lilly "Já sem Lilly. Lilly Potterová… Ty máš něco společného s ředitelem McGonagallem?"
"Ne, já jsem z nekouzelnické rodiny... jak tě to napadlo?" divila se Daisy.
"No, že jsi to s jeho asistentkou... a kde ji vlastně máš."
"Ále, potřebovala si cosi vyřídit o samotě." mávla rukou Daisy.
"No vidíš, to moje mamka taky. Je to docela zvlášt-"
"Lilly, musíme už jít!" přerušila jejich rozhovor maminka, která vyšla z obchodu z Lillyinou hůlkou v podlouhlé černé krabičce.
"Tak ahoj!" rozloučila se spěšně Lilly, když zamířily do obchodu strýce George.

Ostatní už tam byli. Lilly, James, a Albus si nakoupili všemožné legrační věci, rodiče jim však zakázali kupovat si záškolácké zákusky.
"Mami, a můžu si koupit sovu?" zeptala se Lilly a prosebně na ni upřela zelené oči, když vycházeli z obchodu.
"Ale jistě, že můžeš, budeme ale muset ještě do banky, tolik peněz u sebe nemám a navíc ještě musíme koupit soupravu pro přípravu lektvarů, stavit se v lékárně...jo a kotlík taky ještě nemáš." řekla jí na to maminka.
"Nemá cenu abychom šli ke Gringottovým všichni, půjdu tam jenom já, a vy mě počkejte -"
"ve zmrzlinářství?" dokončil za svého otce s nadějí James.
"Copak musíš pořád něco jíst?" zamračila se na něj Lilly, ale přesto si také koupila jeden kopeček vanilkové zmrzliny.

Když se Harry vrátil, zamířili do "Velkoprodejny mžourov" aby si Lilly vybrala svou sovu. Pomalu se procházela po obchodě a rozhlížela se kolem. Vtom však dostala nápad. Vrátila se k mamince a zeptala se : "Tak mě napadlo, kdybych si třeba vzala jen králíčka, ten není drahý, tak...mohla bych si koupit ještě koště ?"
"No já nevím...už sice není pravidlem že prváci se nesmí brát do kolejních družstev, ale pochybuji, že by si Nebelvír bral do družstva jedenáctiletou holčičku.
"Nejsem žádná holčička! …A jak to můžeš vědět? A proč jsi si tak jistá že budu v Nebelvíru?!" naštvala se Lilly.
"No dobře, koště by jsme ti koupit mohli... a co jsi to ještě chtěla ?"
"Králíčka." řekla Lilly a hned ji vztek přešel.
Když se o chvíli později všichni vraceli zpět k Děravému kotli, nesla si Lilly malého chlupatého bílého králíčka, který měl zrzavá ouška.
"Je ti podobný!" dělal si legraci Albus a ukázal nejdřív na Lillyiny vlasy, potom na králíčkovy uši.
"Vážně moc vtipné..." ušklíbla se Lilly. V tom jí však něco došlo a náhle se zastavila.
"Moment, a co to koště?!" zakřičela Lilly na svoje rodiče, kteří už vcházeli do Děravého kotle.
"No jo vlastně!"pronesl tatínek dramaticky. "Tak tedy jdeme koupit koště."
Lilly ho však podezřívala, že na to zapomněl záměrně.

O půl hodiny později už Lilly se svým králíčkem seděla na zadním sedadle auta a vedle sebe měla položené své nové koště - Duhová hvězda - na kterém létaly famfrpálistky jejího oblíbeného družstva Flying Girls.
"Má lepší koště než já !" stěžoval si James.
"Ale Jamesi, to je přece dámské koště." vysvětloval mu tatínek trpělivě a ukázal na hvězdu na násadě, která blikala všemi barvami.

Zbylé dny prázdnin Lilly trávila prohlížením knížek o kouzlech, a některé z nich si dokonce i zkoušela.
"Tak moc se zase netěš....ještě tě čeká zařazování, to bude vážně hrůzostrašné!" strašil ji James s předstíraným vážným výrazem.
"Hahaha....vážně moc vtipné, já ti na to neskočím." nedala se Lilly.
"S Albusem to bylo mnohem lepší, ten mi uvěřil všechno." zabručel tiše James a Lilly se rozesmála.

Konečně nastal večer 31. srpna a konala se slavnostní večeře, na kterou přišli také Rosie a Hugo s rodiči. Když všichni dojedli, ještě dlouho seděli u stolu a povídali si.
"Mami, my půjdeme ještě chvíli ke mě do pokoje." řekla Lilly a společně s Rose vyběhly po schodech nahoru.
"Řekni mi ještě něco o Bradavicích!" vyzvídala Lilly hned jak za sebou zavřela dveře.
"Lilly, víc než jsem ti řekla už ti říct opravdu nemůžu." vysvětlovala Rose.
"Ty si teda kamarádka..." stěžovala si Lilly.
"Rose, jdeme !" slyšely ze zdola Hermionin hlas.
"Ach jo... a to už vážně musíte odejít?" zeptala se smutně Lilly.
"Hm, ale zítra se přece uvidíme ve vlaku." řekla Rose a vyšla z pokoje. Lilly ji následovala.
Rozloučili se a Lilly si šla lehnout. Byla už uprostřed schodiště, když na ni maminka zavolala :
"Lilly, pojď sem na chvilku."
"Co sem zase provedla?" zeptala se automaticky Lilly, ale příliš ji to nezajímalo - měla teď jiné starosti.
"Ale nic, jen jsem ti chtěla říct…chtěla jsem říct, aby si nebyla smutná, když se nedostaneš do famfrpálového družstva. Přece jen ti je teprve jedenáct a Nebelvír-"
"Dejte už mi s tím Nebelvírem konečně pokoj! A navíc, chci to jen zkusit, to je všechno. Myslíš si že nevím, jak na to mám malou šanci? Jasně, že to vím! Ale zkusit to snad můžu, copak je to takový problém?"
"Uklidni se a uvědom si jak se ke mně chováš! Viděla jsi že by někdy Rose křičela na tetu Hermionu? Ani s Jamesem ani s Abusem takové problémy nikdy nebyly, a to jsou to kluci!
"A co jsem řekla tak strašného?! A přestaneš mě už prosím tě srovnávat s Jamesem a s Albusem? No a co že nejsem jako oni, copak to tak vadí? Nebo vadí, že chci zkusit hrát famfrpál? Vím že mě tam asi nevezmou, ale čemu vadí, když to zkusím? "
"No...ne, jasně, že to nevadí. Já jsem si myslela, že ti na tom hodně záleží." řekla Ginny. Teď už jí nevadilo, že na ni Lilly křičí, byla hlavně ráda že se spletla, a že Lilly nebude smutná když se do družstva nedostane.
"Myslím, že už si půjdu lehnout." oznámila Lilly rodičům.
"Ano, jistě, dobrou noc Lillynko." popřála jí maminka. "Jo dobrou." přidal se tatínek.
Lilly udiveně pohlédla na svou matku a zamyslela se, proč tak náhle změnila způsob, kterým s ní mluví, ale možná to mělo co dělat s tím, že si pravděpodobně uvědomila, že její dcera zítra odjede a do Vánoc ji neuvidí.
"Tak doboru" odpověděla, a když šla po schodech nahoru, ještě za sebou slyšela :
"Jamesi, Albusi, nechtěli by jste už jít taky spát?"
Lilly si říkala, že je to vcelku zbytečná otázka, protože její bratři jsou přece strááášně velcí a nemůžou jít spát ve stejnou dobu jako jejich malinká sestřička.

Jednorázovky

6. července 2012 v 18:53 | Barča |  Jednorázovky

Lilly Luna Potter 1. kapitola

6. července 2012 v 15:09 | Barča |  Lilly Potter *
Kapitola 1. - Wulf-road

Wulf-road byla malá anglická vesnička, z jedné strany obklopena horami a z druhé hustým lesem. Hory nebyly nijak zvlášť vysoké a protékal mezi nimi studený horský potůček. Do lesa nikdo z vesnice příliš nechodil, protože se říkalo, že v něm žijí vlci. V malém domku na okraji této vesnice žili manželé Winterovi, Jack a Emily, kteří měli dcerku Daisy. Jack byl vysoký, velmi hezký a měl hnědé vlasy až na ramena. Emilly byla podle něho docela malá, měla dlouhé rovné blond vlasy a nádherné modré oči. Když bylo Daisy 11, vyrostla z ní krásná dívka. Nikdo však nechápal, proč když je její matka světlovlasá, Daisy má vlasy úplně černé a vlnité, a její oči mají temně šedou barvu.

Zrovna začaly letní prázdniny. Od září měla Daisy nastoupit do městské školy. Docela se tam těšila protože ve Wulfroadu téměř žádné jiné dívky nebyly. Jen Roxy Lescautová a její dvě nejlepší kamarádky Anett a Dona. Všechny tři se neoblékaly snad do ničeho jiného než do růžových minisukní a v botičkách na vysokém podpatku se procházely po vlakovém nádraží a předváděli se před turisty. Byly nafoukané, protivné, a Daisy přímo nesnášely. Ostatně, Daisy je stejně jako růžovou barvu také neměla příliš v lásce. A tak místo nich se jejími nejlepšími kamarády stali místní kluci. V létě s nimi hrála fotbal, v zimě hokej, chodili do lesa a bavili se. Její nejlepší kamarád se jmenoval Luky Boxten a byl o rok starší než ona.

Bylo 17. července a Luky měl 12 narozeniny. Rozhodl se, že s Daisy a ostatními kamarády Jerrym a Mickym udělají dvoudenní výlet. Tak si tedy sbalili si svůj největší stan, spacáky, baterky a něco k jídlu a k pití.

"Mami tak my jdem a vrátíme se zítra nějak v šest večer." řekla Daisy, zatím co cpala svůj spacák do velkého turistického batohu. Maminka už byla zvyklá, že se Daisy nechová jako ostatní dívky a nijak ji nevyvedlo z míry že se chce Daisy vrátit až další den.
"A nebude vám v noci zima?" zeptala se maminka.
"Máme jablka?"
"Ale ano máme… já jsem se však ptala jestli vám nebude zima.
" Ne, ne… podáš mi ty jablka?"
"Ach jo… s tebou je to těžký." povzdychla si maminka a podala jí několik jablek.
V půl deváté vyrazili na cestu. Rozhodly se, že místo aby šplhali směrem k vrcholkům hor, půjdou radši lesem.
"Ale já slyšel, že tu jsou vlci…" namítl Jerry opatrně.
"Já toho slyšel… kdybych měl věřit všemu, tak bych se fakt zbláznil!" nedal se odradit Luky. "Ale jestli se tak bojíš, my se bez tebe obejdem… a jestli ne tak si pohni, ať do večera někam dojdem."
"Ale podívejme se koho tu máme!" ozvalo se najednou za nimi. "Naše slavné fotbalové družstvo a samozřejmě Daisy…kde máte zbytek ?"
"Sklapni, Roxy! A vůbec…co děláš v lese? Copak nevíš že tu jsou vlci?" řekla posměšně Daisy.
"A co tady děláte vy?" opáčila Roxy svým protivným, uječeným hlasem.
"Do toho ti nic není Roxy takže se otoč a - "
"Ty mi nebudeš rozkazovat co mám dělat nebo se taky může stát, že ti někdo rozbije hubu…a já to nebudu." dodala ještě když viděla Daisyin úsměv. Daisy se na ni podívala přimhouřenýma očima, vtom se ze stromu ulomila větev a spadla Roxy na nohu.
"Vážně? Už se nemůžu dočkat!" řekla vítězoslavně Daisy.
Roxy naštvaně odešla. To nebylo poprvé co se něco takového stalo. Vždycky když chtěl Daisy někdo něco udělat, nedopadl dobře.

"Už tam budeme? Mám hlad." říkal asi už podesáté Jerry.
"Ne. A neotravuj mě pořád, nepřišli jsme se sem najíst." odpověděl Luky o dost podrážděněji než chtěl.
"Nechci tě nijak otravovat Luky," přidal se Micky "ale už je půl druhé. Neměli bychom si vážně udělat přestávku na jídlo, vždyť jdeme od půl osmé..."
"No dobře, tak dobře... já jen myslel, aby jsme někam došli, co myslíš ty Daisy ?... Daisy? "
"Tady jsem." Odpověděla jeho kamarádka zatímco roztahovala na placu trávy velkou piknikovou deku.
"Řekni mi," zajímal se Luky, "jak jsi tam všechno nacpala?" a podíval se na její batoh, který byl asi tak stejně velký jako ten jeho a Daisy s něho před chvílí vytáhla velkou deku která musela zaplnit všechno místo. Přesto však v batohu bylo ještě spoustu dalších věcí včetně spacáku. Daisy vůbec dokázala spoustu podivných věcí. Bylo to už dva roky co Roxy a její kamarádky měli to překvapivé zjištění, že Daisy není svým rodičům vůbec podobná, a že je beztak adoptovaná. Daisy to bylo jedno. Její rodiče se o ni výborně starali a proto jí nijak nezáleželo na tom jestli je jejich vlastní dcera. Když se jí Roxy kvůli tomu posmívala, propadla se do kanálu. Ještě teď se při té představě Daisy a její parta smáli, když na ně Roxy křičela, že jim to jen tak neprojde. Samozřejmě se jí nepodařilo nikomu vysvětlit jak by asi Daisy mohla za to, že se Roxy někam propadla...
"A sakra…" zašeptal Luky vyděšeně.
"Co je?" zeptal se stejně tiše Jerry.
"Nehýbejte se!" odpověděl Luky a stále se díval někam do lesa ze Jerrym a Mickym.
"Jé ten je krásný!" řekla Daisy když konečně zpozorovala co se děje.

"Co-co je tam v zadu...n-není to náhodou..."

"Vlk." dopověděl šeptem Luky a stále se nehýbal.
"Co vám je?" zeptala se vesele Daisy a natáhla ruku k blížícímu se vlkovi a podávala mu kousek tvarohového koláče.
"Daisy, tohle není pes, takže se uklidni." řekl tiše Luky.
"A pes pochází jako z čeho, z křečka ??" odbyla ho Daisy. Vlk přišel až k ní a snědl kousek koláče. Potom se podíval na Lukyho a zavrčel. Daisy ho pohladila po hlavě, dala mu ještě kousek koláče a sama pokračovala v jídle. Pochvíli se podívala na své kamarády, kteří stále nehybně seděli a upřeně se dívali na ležícího vlka.
" Co je? " zeptala se nechápavě Daisy. "Vy už nemáte hlad??"
"Byla bys tak hodná a poslala laskavě svého nového kamaráda zpátky odkud přišel?"zeptal se tiše a stále ještě dost vyděšeně Luky.
"Necháš mě aspoň v klidu najíst?" oplatila mu Daisy jeho sarkasmus zatímco vytahovala z batohu jablko. Pochvíli se rozhlédla kolem sebe. Všichni ostatní nehybně sedí a upírají oči na vlka.
"Jezte né?"
Luky si nesmírně tiše a opatrně ukousl kousek koláče a kluci ho napodobili. Daisy se při pohledu na své kamarády neudržela a hlasitě se rozesmála.

Po chvíli už pokračovali v cestě. Daisy šla, vedle ní vlk a všichni tři kluci se drželi dobré tři metry za nimi. Daisy se otočila, zkoumavě si prohlédla své kamarády a zdálo se, že konečně pochopila důvod jejich směšného počínání.
"Jéžiš…" povzdechla si "copak vy se bojíte tak hodného vlka? A navíc nás může ochránit." dodala důležitě.
"A před čím jako?" rozčiloval se Luky, pořád si však dával záležet na své tichosti. "Nic horšího než on tady není!"
"To by ses divil!" odbyla ho Daisy. )

Dál už se na téma "vlk" nebavili a zdálo se, že už si kluci na něho zvykly. Šli jen tak lesem a povídali si. Probírali svoje nepochopitelné sny, a společně se smáli starým zábavným zážitkům. Po několika hodinách chůze už se Luky odhodlal natolik, že natáhl ruku aby pohladil vlka po hlavě. Ten na něj však upřel zelené oči a zavrčel. Luky honem popošel kousek dál.
"Zvláštní..." řekl Jerry a díval se na Lukyho. "Jak to, že na tebe vrčí a na ni ne?" zeptal se nechápavě.
"Co já vím... Daisy byla vždycky divná." ušklíbl se Luky, načež na něj jeho kamarádka vrhla naštvaný pohled. Luky však nepřikládal Jerryho postřehu velký význam.
V devět večer dorazili na plánované místo. Bylo tam krásně. Rostla tam světle zelená měkká tráva plná kopretin a i ve tmě viděli lesklou hladinu jezera naproti lesu ze kterého sem přišli. Postavili svůj obrovský stan, a šli si rozdělat oheň.
"Ale ne!" nadával Luky a pokoušel se oheň rozdělat zapalovačem kterému očividně došel plyn.
"Dej to sem" řekl Micky a pokusil se oheň rozdělat sám, ovšem neúspěšně. Po něm to zkusil ještě Jerry, ale taky se mu to nepodařilo.
"Můžu to zkusit já?" zeptala se Daisy.
"Nemáš šanci, když se to nepovedlo nám třem... a navíc jsi holka, nejsi technický typ." snažil se ji odradit Micky.
"Vypadám snad jako Roxy Lescautová? … ale dobře, když chcete být bez večeře....protože koláč je na snídani a počítám že sirové špekáčky asi jíst nebudete... no jo, jak myslíte."
"Tak si myslím, že to radši...radši to zkus zapálit ty." Uznal Micky po chvíli dalších neúspěšných pokusů.
Daisy si s úsměvem sedla k připravenému ohništi a škrtla zapalovačem. Ten okamžitě začal hořet.
"Jak už jsem říkal, tys byla vždycky divná." poznamenal Luky.
Opekli si špekáčky, najedli se a zatímco vlk zůstal "hlídat" před stanem, ostatní si zalezli do spacáků a unavení z celodenní chůze do pěti minut všichni usnuli.

Výlet jim rychle utekl a o dva dny později už Daisy seděla doma u stolu a kreslila si. Slyšela z obýváku nějaké hlasy. Ve dvou z nich poznala svoje rodiče, ale kdo je ten třetí? Vstala a šla do obýváku. V křesle seděl nějaký muž a bavil se s jejími rodiči. Byl relativně mladý, zhruba ke třicítce, měl trochu delší tmavě hnědé vlasy a oči stejné barvy. Kdyby na sobě neměl ten směšný černý hadr, vypadal by vážně docela dobře, pomyslela si Daisy.
"Dobrý večer," pozdravila ho Daisy, sedla si na druhé křeslo a stále si ho zkoumavě prohlížela.
"Dobře, že jsi tady," řekl tatínek "Pan McGonagall s tebou chtěl zrovna mluvit.
"Se mnou? Ale já ho neznám." zamračila se Daisy a s hrůzou uvažovala, jestli to náhodou není jeden z těch turistů, kterým s Lukym a ostatními odmontovali kolečka od kufrů. Jak by to ale zjistil? … A šel by kvůli tomu za jejími rodiči? Snad by si ho přece pomatovala, nebo ne?
"Jde o to," vytrhl ji z šílených myšlenek pan McGonagall "že...že jsi čarodějka, víš, Daisy. No a v září můžeš nastoupit do Školy čar a kouzel v Bradavicích."
Daisy se rozesmála. "To je dobrej vtip," řekla po chvíli "a teď vážně… o co jde?"
"Ne ne, tohle není žádný vtip. Vím, že ti to tak možná připadá, ale musela sis přece všimnou, že se ti stávají podivné věci, že umíš co ostatní nedokážou, zvířata tě poslouchají na slovo, a tak podobně…." vysvětloval trpělivě pan McGonagall.
Daisy se nad tím zamyslela. Okamžitě se jí vybavila historka s Roxy a kanálem, nebo jak s ní uletěla houpačka… na svůj batoh, na zapalovač, i na toho vlka. Jak by o tom mohl vědět? Něco na tom opravdu bylo.
" Dobře," řekla Daisy. "řekněme tedy že jsem čarodějka a... a co teď mám dělat, proč jste přišel teď, není ještě ani půlka prázdnin. "
Pan McGonagall jí neodpověděl, ale podal jí nějaký dopis. Daisy ho otevřela a dala se do čtení.
Po chvíli se podívala na pana McGonagalla "Můžu se vás na něco zeptat ??"
"Na cokoliv." odpověděl s úsměvem pan McGonagall a byl zjevně rád že mu Daisy konečně uvěřila.
"Všechny ty věci - cínový kotlík, kouzelnickou hůlku, hábit, a všechno ostatní - kde to mám jako vzít? Nevzpomínám si, že bych někdy při nákupech cokoliv z toho zahlédla třeba v.. kuchyňských potřebách."
"No tak, Daisynko nebuď na pana McGonagalla drzá, ano?" poučil ji tatínek.
"Ale ne, to je v pořádku. Tohle všechno seženeš na Příčné ulici, ta je v Londýně a je zabezpečená tak, aby se tam nedostali mudlové-"
" A to je zase proboha co? Nějaké příšery?" přerušila ho se smíchem Daisy, protože název "mudlové" jí přišel jako nějaké létající potvůrky z animovaného seriálu.
"Ne ,to ne..." a pan McGonagall se také rozesmál. "To jsou lidé, kteří neumějí kouzlit. No, k té Příčné ulici. Zítra ráno vás navštíví moje asistentka a vezme vás tam. Vysvětlí vám všechno potřebné ohledně peněz a ukáže vám obchody. Chceš se ještě na něco zeptat?"
"Vlastně ano… jak se dostanu do té školy?"
Pan McGonagall se podíval na hodinky a řekl : "Víš co, jízdenku máš v obálce a moje asistentka ti to všechno vysvětlí. Už budu muset jít."
Vstal, otočil se na místě a zmizel.

Lilly Luna Potter

6. července 2012 v 15:05 | Barča |  Lilly Luna Potter

Autor: Barča (já)
Žánr: humor, dobrodružné
Věkové omezení: ne
Hlavní postavy: Lilly Potterová, Daisy-Ann Winterová, Alex Morgan, Emma Malfoyová, Rosalie Weasleyová, Albus Potter, James Potter
Děj: Jedenáctiletá dcera Harryho a Ginny Potterových - malá Lilly - nastupuje do školy čar a kouzel v Bradavicích, a jako správná dcera svých rodičů spolu se svými přáteli zažívá různá dobrodružství.



Jablečná relikvie

6. července 2012 v 14:43 | Barča |  Harry Potter
No, popravdě si nejsem úplně jistá, jak na to budete reagovat, protože většina z vás má Harryho Pottera ráda jako klasiku. Tohle je totální parodie, ale zasmála jsem se u toho. Prostě to musíte brát hooodně z nadhledem :D


Kam dál