Srpen 2011

KONEC KOPÍROVÁNÍ! ...asi...

25. srpna 2011 v 20:12 | Barča |  Já & blog
Takže xD Divný, ale ze všech těch článků, co jsem na blogu měla, jsem našla jen pár, co opravdu stáli za to - zbytek byli obyčejný nezajímavý informativní články, o tom, co jsem dělala ve škole, co mě nebaví, na co se těším, a ... prostě si myslím, že ani nestojí za to to sem kopírovat no ...
A proč tady kecám :D Proto, že jsem vám chtěla říct, že teď už začnu normálně psát a přidávat, takže už můžete normálně číst, a když budete chtít, tak i komentovat :)

Jo a ještě něco... možná jste si všimli že z Harry Potter's children jsem přidala zatím jen jednu kapitolu, je to proto, že ostatní upravuju - první čtyři jen pravopisný chyby a taak, ale pak už jsou ty zásadnější změny .... lepší vysvětlení TADY x)

Výlet? Ne, pohroma!

25. srpna 2011 v 19:31 | Barča |  Jednorázové povídky
"Výlet? Ne, pohroma!" je jednorázová povídka, kterou jsem psala do soutěže OPBS u Belly (belatrix-black.blog.cz) a dostala jsem za ni celkem 19 z 20 bodů, takže jsem byla maximálně spokojená! Zvlášť od Belly, protože ta nerozhazuje body jen tak xD Bylo to psaný k tomuto obrázku :
Je to sice tak trošku parodie, ale snad se vám to bude líbit =) ... -> klik na celý článek

Můj kouzelný příběh

25. srpna 2011 v 19:28 | Barča |  Jednorázové povídky
Shodou okolností jsem si vzpoměla ještě na jednu jednorázovou povídku kterou jsem psala do soutěže, a to do turnaje 7 kouzelníků. Myslím že je docela povedená, takže vám ji sem dám =)
Můj kouzelný příběh
Úvod : V tomto příběhu se jmenuji Nicol (Nicky) Withmorová a žiji v Anglii v dětském domově. Mám středně dlouhé vlasy karamelové barvy, zelené oči a trošku větší přední zuby. Učím se celkem dobře, jen matematika a chemie mi moc nejde.
Upozornění : není to spisovně, ale vzhledem k tomu že je to psané z pohledu tak trochu praštěné puberťačky, myslím že je to takhle mnohem lepší. Snad to nevadí…
******************************************************************************************************************************************************

Všechno to začalo tím, že jsem se v pondělí ráno probudila a venku děsně pršelo. No skvělý, bylo pondělí a ještě ke všemu takhle hnusně - už to mi zkazilo náladu. Téměř celý den jsem měla strašnou smůlu, a ani ve snu by mě nenapadlo, že to bude nejspíš můj nejšťastnější den v životě. Ale o tom až později… Zkrátka od rána se mi nic nedařilo, cestou do školy jsem totálně zmokla, ze zkoušení z matiky jsem dostala pětku, jeden kluk mě tak naštval, že jsem po něm hodila houbu, ovšem zrovna ve chvíli kdy do třídy vcházela učitelka, a protože ten idiot uhnul, trefila jsem ji - samozřejmě následky mě neminuly. Poslední hodinu jsme měli chemii, to jsem kupodivu přežila - učitelka mě totiž nenávidí.
A tak jsem šla konečně domů, jak už jsem si zvykla náš dětský domov nazývat. Z pětkou, poznámkou a vyhlídkou na celý týden domácího trestu, zákaz dívaní na televizi v klubovně, nebo něco podobného. Bylo teda pochopitelný, že se mi tam nijak zvlášť nechtělo. Proto jsem se rozhodla, že si cestu trošičku prodloužím přes park. Už sice nepršelo, ale všude bylo bláto a kaluže vody, takže tam nikdo kromě mě nebyl. Pak se ale objevily nějaký děcka. Byli tři - dva kluci asi v mém věku a malá rudovlasá holka. Všichni se smáli a běhali kolem stromů. A pak ta holka něco řekla… toho největšího kluka to asi naštvalo a vytáhl nějakej klacek Ta holka ho vytáhla taky, mířili na sebe, a najednou, ani jsem tomu nemohla uvěřit, s těch jejich klacků blikaly barevný paprsky a odráželi se od sebe. Zůstala jsem stát a čumět s otevřenou pusou. Vůbec jsem to nechápala a nenapadalo mě žádné vysvětlení. Ten druhý kluk, který měl na sobě kulaté brýle, na ně křičel ať toho nechají. Byli pořád blíž ke mně, já jsem je sledovala, a v tom ta holka uskočila a zářivě modrý paprsek narazil přímo do mě.
Nevzpomínám si na nic, co se stalo do té doby, než jsem otevřela oči. Ležela jsem na lavičce pod stromem a ty tři děcka stáli kolem mě.
"Jsi v pohodě?" zeptal se nejstarší kluk a pomohl mi posadit se.
"J-jo jasně… co to bylo? Co jste to dělali s těma klackama? A co jste udělali se mnou?" vyptávala jsem se okamžitě.
"U Munga, já jsem si neuvědomil že… vždyť ty si mudlovská holka!"
"No dovol!" okamžitě jsem vstala a naštvaně jsem na toho kluka zhlížela. Neměla jsem tušení, co je to "mudlovská holka" ale nemohlo to být nic pěkného. Tušila jsem, že zřejmě ví že jsem z děcáku.
"Promiň, chtěl jsem říct... vždyť ty nejsi čarodějka!" a koukal na mě jako na zázrak. "Jmenuju se James, James Potter." a podal mi ruku.
"Nicky Withmorová." odpověděla jsem nejistě - pořád jsem totiž přemýšlela co mělo znamenat to "mudlovská holka" a "nejsi čarodějka"
"Jamesi, to by stačilo! Už jí nic neříkej, prozradíš naše tajemství, jdeme." řekl kluk s brýlemi.
"Nech mě Albusi! Stejně už toho ví dost, musíme jí to říct." přemlouval ho James.
"Dělej si co chceš, ale budeš s toho mít problémy!"
James jen protočil oči.
"Víš, Nicky. My jsme totiž kouzelníci. Chápeš, umíme kouzlit!" řekl mi James, jako by říkal "loni jsem ze základky přestoupil na gympl" nebo něco podobného.
Bylo mi to jasný - prostě si ze mě dělají prdel, to je vše.
"No jasně, a já jsem upírka!" prohlásila jsem ironicky.
"Sakra! Rychle pryč!" zařval James a rozběhl se. Kluk s brýlemi a ta rudovláska zdrhali za ním.
"Jamesi počkej! Já jsem to nemyslela vážně!" křičela jsem na ně.
James zastavil a otočil se.
"Fakt? Ukaž zuby!"
Když se na dálku přesvědčil, že skutečně nemám zuby přizpůsobené k tomu vysát jim krev, všichni tři se vrátili. A James mi začal vyprávět. Zjistila jsem, že všichni tři jsou sourozenci - James nejstarší, bylo mu čtrnáct jako mě, potom Albus, tomu bylo třináct, a jejich jedenáctiletá sestra Lilly. Netrvalo dlouho, a uvěřila jsem mu že je "čaroděj" nebo jak tomu říkal. Když ještě předváděl ukázky kouzel… bylo to tak neuvěřitelný, ale tak úžasný. Byla jsem si skoro jistá, že to je sen, bylo to totiž příliš krásné, než aby to bylo opravdové.
Lilly mi zrovna vyprávěla o jejich škole, o tom že tam teprve začala chodit, a v tom se najednou přímo vedle nich objevila nějaká žena. Děsně jsem se lekla, jak se většinou stává když se díváte na prázdné místo, a najednou tam někdo stojí. Hned mi bylo jasné, že to musí být paní Potterová - mamka mích nových kamarádů. Vypadala skoro stejně jako Lilly, jen vlasy měla delší, a oči světle hnědé.
"Dobrý den!" pozdravila jsem okamžitě, abych nevypadala nevychovaně.
"Ahoj, ahoj,… Děti, to je vaše kamarádka z Bradavic?"
"Ne, to je Nicky, a je to mudlovská holka." poučila ji Lilly.
"Neříkali jste jí doufám o… vy-víte-čem."
"Nooo…" začal James.
"Víš mami, věc se má tak, že už vlastně skoro… skoro vůbec… jakože v té naší situaci… už, víš, nějak nebylo.. teda bylo… ale museli jsme…"
"Lilly nerozumím ti ani slovo. Ale je mi to jasné. Jak jste mohli… jak jste mohli holce z mudlovské rodiny říct něco tak…tak…"
"Tajného? Závažného? Důležitého? Neprozraditelného?" napovídal Albus, a James s Lilly ho probodli rozzlobeným pohledem.
Paní Potterová na to nic neřekla, ale otočila se na mě.
"Nicky, nezlob se na mě, ale musí to tak být. Teď ti změním paměť, ano?"
"Nééé!" zakřičel James.
"Jamesi to musíš pochopit, ona to nesmí vědět, nesmí vědět o našem světě!" snažila se mu vysvětlit jeho matka.
"Mami prosím, tohle je jiné!"
Nevěděla jsem co James myslí tím "jiné", ale z nějakého důvodu, ať to bylo jakkoli neuvěřitelné, nechtěla jsem na tohle zapomenout. Nebylo to kvůli kouzlům, ani kvůli skvělé nové kámoše Lilly, ale kvůli němu, kvůli Jamesovi. Hned když jsem ho viděla, docela se mi líbil, ale s každým okamžikem jsem ho měla čím dál víc ráda.
Paní Potterová se mírně zamračila, jako by přemýšlela jak vážně má slova svého syna brát.
"Jamesi, mám návrh." řekla nakonec. "Nicky s vámi může zůstat celé velikonoční prázdniny. Do konce týdne. Pak se stejně musíte vrátit do Bradavic. Tak souhlasíte?"
"Jasně, díky mami, jsi skvělá!" radoval se James a Lilly se přidala. Dokonce i Albus, který se předtím se mnou zvlášť nebavil, se na mě trochu usmál. Já jsem byla neuvěřitelně šťastná. Ani jsem nevěřila, že ještě dopoledne jsem tenhle den považovala za předem zkažený. To poslední co mě teď zajímalo, bylo co si asi řeknou v domově když se nevrátím do večerky a co bude se školou, což byla velká chyba…
Už byl večer. Seděla jsem na měkké posteli mezi Jamesem a Lilly u nich doma ve vesničce Godrigův důl a dívali jsme se na televizi - mudlovský vynález už rozšířený mezi kouzelníky, jak mi aktivně vysvětlil Albus. Seriál "Sladký život na moři" zrovna skončil, a objevily se zprávy.
"Jaj, tohle ne, přepni to Lilly…" řekl otráveně James.
"Počkej!" zarazila jsem ji, protože jsem spatřila něco… neuvěřitelného.
"Vždyť to jsi ty?!" vyjekla překvapeně Lilly a rozsypala popcorn po celé posteli.
Skutečně to tak bylo. Z televize se na mě usmívala moje podoba. Bože, dali tam tu fotku s facebooku na které jsem moc namalovaná, pomyslela jsem si okamžitě. Hlas reportérky oznamoval :
"Čtrnáctiletá Nicol Withmorová byla naposledy viděna během dopoledního vyučování ve škole. Prosíme kohokoli, kdo pohřešovanou dívku viděl, nebo ví, kde se nachází, aby zavolal na linku 158. Nicol má na sobě světle modré džíny, černo zelenou pruhovanou mikinu, černou koženou jarní bundu a černobílý palestinský šátek…"
James se na mě nervózně podíval. "Tak z toho bude průšvih."
"Kdo to řekne mamce?" zeptala se Lilly.
"Já ne!" vykřikli zároveň Albus a James.
"Ó, vy jste tak odvážní!" prohlásila ironicky Lilly, seskočila z postele, vyběhla z pokoje a práskla za sebou dveřmi.
"Tohle nebude dobrý…" odhadl Albus, a já s ním v duchu souhlasila.
Asi po pěti minutách do dveří opět vešla Lilly, a za ní i paní Potterová. Potěšilo mě, že se tváří smutně a né přísně. Tedy ne že by mě potěšilo, že je kvůli mně smutná, ale musíte uznat, že je to přijatelnější, než kdyby mě samým vztekem málem proměnila polštář.
"Nicky, ne že bychom nebyli rádi že tě tu máme," začala opatrně. "ale stalo se něco s čím jsme nepočítali. Touhle dobou už celý mudlovský svět - a půlka kouzelnického - ví, že ses někam ztratila. Bohužel ale vůbec netuším co by se s tím dalo dělat. Některé věci ani kouzla nenapraví. Takže!" a významně pohlédla na svoje provinile se tvářící děti. "Vy jste to chtěli, vy to zařiďte, ale tohle se nemůže nechat jen tak." a vyšla z pokoje ven.
"To snad není možný, mamka nás v tom nechala!" zakroutil hlavou James a překvapeně zíral na dveře.
"Co budeme dělat?" zeptala se Lilly.
"Jdem spát." prohlásil James.
"Vtipný.."
"Né, vážně. Ráno něco vymyslíme."
"A to ti nevadí že mě celou noc budou hledat policajti?" zeptala jsem se nechápavě.
"Co tě bude hledat?"
"Né co, ale kdo! Policajti… to jsou lidi jako je v kouzelnickým světě váš taťka."
"Jo jestli myslíš tohle… ne, opravdu mi to nevadí. Dobrou." smetl s polštáře popcorn, otočil se ke zdi a už nepromluvil.
Byla jsem na Jamese totálně naštvaná. Byl tak bezohledný! Vůbec to nebyl ten kluk, se kterým jsem se odpoledne seznámila, a popravdě řečeno ten kluk, do kterého jsem se zamilovala. Nezajímalo ho, jak je teď lidem v děcáku, kolik lidí, co bude v noci prohledávat Londýn, aby mě našli, bude zmrzat venku. Nejhorší na tom bylo, že já byla stejně bezohledná jako on. Měla jsem si nechat vymazat paměť a vrátit se do děcáku. S námahou jsem odehnala depresivní myšlenky a odešla jsem s Lilly do jejího pokoje, kde jsem měla spát na posteli která patřila její sestřence Rose.
Jakmile jsem se ráno probudila, ještě než jsem otevřela oči, říkala jsem si, že to určitě byl jenom sen. Napůl jsem si to přála, ale napůl jsem si myslela, že je super znát kouzelníka… tak nádherného a milého kouzelníka. I když včera večer mě naštval! Co to kecám, vždyť se mi to určitě zdálo… Odvážila jsem se otevřít oči.
"Áááá! Sakra tohle mi nedělej, Lilly!"
Teď už jsem si byla jistá, že to sen nebyl - první co jsem po probuzení viděla, byla sova asi tři centimetry od mé hlavy, které jsem se strašně lekla a Lilly z toho měla Vánoce.
Celý den jsem s Potterovýma vymýšlela, jak napravit co se včera stalo. Jamese a Lilly napadaly jen samé ztřeštěnosti a Albus na to šel zase moc složitě. Přesto jsme však večer měli plán. Primitivní, ale funkčně vyhlížející. Šli jsme si brzo lehnout, abychom se aspoň trochu vyspali. A ve čtyři ráno už jsem já i James byli vzhůru.
"Tak jo, pojďte sem… ani se mi věřit nechce že se na téhle šílené akci podílím!" stěžovala si paní Potterová, chytla však mě i Jamese za ruku a přemístili jsme se. Přesto že to bylo už podruhé v životě, pořád pro mě přemisťování nebylo nic příjemného.
A byli jsme zase v parku. Tam, kde jsme se s Jamesem a ostatními seznámili.
"Tak jo, ráda jsem tě poznala. Měj se hezky. A nebuď smutná, není přece úplně vyloučené, že se ještě uvidíme." usmála se na mě paní Potterová, já se však nezmohla na slovo. Objala jsem se s Jamesem, naposledy jsem se na něj usmála a pak…
"Teď ti musím vymazat paměť."
"Paní Potterová, prosím! Nechce na tohle zapomenout."
Ani jsem ji nemusela moc přemlouvat, stačilo slíbit že o tom nikomu neřeknu. Vždyť by mi to stejně nikdo nevěřil…
A potom se James i se svou mamkou přemístil zase domů. Já jsem postupovala podle plánu. Schovala jsem se za strom a čekala. Konečně, konečně jsem asi po hodině uviděla z dálky policistu jak vchází do parku. rychle jsem si lehla na zem a zavřela oči. Slyšela jsem jeho kroky stále blíž u mě, a pak se mnou někdo lehce zatřásl.
"Jsi v pořádku? Ty jsi Nicol Withmorová?"
"A-ano," předstírala jsem překvapení.
"Už od pondělka tě hledá celá Anglie, kde jsi byla?" vyptával se.
"Já.. nevím, na nic si nepomatuju." řekla jsem pomalu a dokonale zmateným tónem.
Sežral mi to. Přece jen se mi ty roky dramaťáckého kroužku k něčemu hodili. Ještě ten den jsem se vrátila do děcáku.
Asi o měsíc později, byl večer, jsem seděla na posteli. V pokoji jsem byla sama, protože moje spolubydlící měla chřipku a byla na ošetřovně. Podívala jsem se z okna a při pohledu na potemnělý park se mi zalily oči slzami. Byla jsem tak strašně smutná jako ještě nikdy. Otočila jsem se od okna na druhou stranu - nemohla jsem na to koukat… Bylo mi tak šíleně smutno po Jamesovi. Nikdy jsem se do žádného kluka nezamilovala tak rychle jako do něj, a z žádným jsem nebyla tak krátkou dobu. Celý ten kouzelný svět mi hrozně chyběl a vůbec jsem netušila jak celý život vydržím mezi mudly, když už vím, že existuje něco mnohem lepšího. V tom někdo zaťukal na okno a já se otočila. Byla to sova! Přesně ta sova, kterou jsem viděla když jsem se včera ráno probudila. Rychle jsem otevřela okno a vzala si od ní dopis. Roztrhla jsem pergamenovou obálku a byla jsem dost zklamaná když z ní vypadl jen malý lístek papíru.
"Vylez před dům?" zopakoval jsem nahlas nechápavě, neváhala jsem však. Otřela jsem si oči, oblékla si bundu a vyběhla jsem z pokoje. Seběhla jsem po schodech, otevřela hlavní dveře a… nemohla jsem tomu uvěřit. James, Lilly, Albus i jejich mamka stáli před domem.
"Jamesi!" vykřikla jsem a objala ho. "Jste tak hodní že jste mě přišli navštívit."
"Nejen to," usmála se na mě paní Potterová.

Od tohohle dne uplynuly už tři roky. Paní Potterová tenkrát řekla ředitelce dětského domova, že je moje vzdálená příbuzná a od té doby jezdím k Potterovým na každé prázdniny. S Jamesem spolu chodíme a pořád je nám spolu skvěle. Svět kouzel miluju, i když sama kouzlit nedokážu. Už mám jasno - až budu dospělá, budu žít mezi kouzelníky. Pořád s radostí vzpomínám na ten nádherný den, který začal tak špatně. Na den, kdy jsem poznala kouzelný svět. Z toho je myslím dost jasné, že i když se zdá, že je nejhůř, všechno se může v dobré obrátit tak rychle, že je to až nemožné.

Weekend 6 (něděle 14. 11. 2010)

25. srpna 2011 v 16:29 | Barča |  My weekends - bývalý projekt
Tak toto je fotka ze dneška =) nemám co bych k tomu víc řekla xD

Weekend 5 (sobota 6. 11. 2010)

25. srpna 2011 v 16:28 | Barča |  My weekends - bývalý projekt
Takže, z důvodu že sem dneska celej den psala (a nedopsala :-/...) a nebo uklízela, dávám sem fotku té obří hromady nádobí kterou sem myslela že asi hodím z okna xD

Weekend 4 (sobota 30.10.2010)

25. srpna 2011 v 16:27 | Barča |  My weekends - bývalý projekt
Tak tady je fotka s pouštění balónů xD Já sem ve předu (s černou bundou a fialovým...i když tady spíš modrým balónem)

Weekend 3 (neděle 24.10.2010)

25. srpna 2011 v 16:27 | Barča |  My weekends - bývalý projekt
Dneska sem saz byla venku, a překvapilo mě kolik je všude listí...no a tak jsem to vyfotila xD

Weekend 2 (neděle 17.10.2010)

25. srpna 2011 v 16:26 | Barča
Foťák ještě stále nemám u sebe, takže fotím mobilem xD Takže to je fotka která dokonala vystihuje mou typickou neděli - pomalu od rána do večera u PC xD Ale náááhodou sem dneska byla 2 a půl hodiny u tety xD Takže tady je fotka =)
Je tam moje ruka na PC myši xD (notebook dneska zabrala ségra :/.....)

Weekend 1 (neděle 10. 10. 2010)

25. srpna 2011 v 16:25 | Barča |  My weekends - bývalý projekt
Tak jo, fotečka mího nááádherně neuklizenýho stolu na kterým sem si dneska kreslila :D

Weekend 1 (sobota 9.10.2010)

25. srpna 2011 v 16:24 | Barča |  My weekends - bývalý projekt
Takže toto je první den projektu =) Dneska jsme byly se ségrou a s Daisynkou venku, takže to budou fotky s toho. Dneska jich sem dám víc, protože jsem nemohla vybrat xD
Na všech fotkách sem já na bruslích a Daisynka mě táhne xD xD strašně sem se u toho nachlámala xD Ta druhá je v nesvětší rychlosti, to se Daisy fakt rozběhla xD proto je tak rozmazaná. Tu třetí sem nazvala vlkodlak xD hej nejlepší na tom je že jsem to fakt neupravovalo, ono už je to tak vyfocený xD Je sice taky trošku rozmazaná, ale berte to tak, že to fotila moje malá ségra xD