Kapitola 2. - Sen

23. srpna 2011 v 17:36 | Barča |  Jen oni znají pravdu
Takže další kapitola povídky s Dominikou Woodsovou snad se vám bude líbit =)
Šla jsem neznámým hustým lesem kde byla skoro úplná tma a foukal silný vítr. Neustále jsem zrychlovala a ohlížela se za sebe. Už jsem skoro běžela a v tom - udělala se kolem strašná zima a potom i tma. Ale byla to vážně tma ? Ne, zřejmě jsem musela oslepnout, jinak bch přece viděla hvězdy. Ty nemohly přece zhasnout, to je nesmysl, ještě před chvíli tu byly. Uvědomila sem si, že stále jdu a zastavila jsem se. Sáhla jsem do kapsy pro hůlku - nebyla tam ! Nevěděla jsem co mám dělat a najednou se ozvala hlasitá rána. V zápětí nebe ozářil silný blesk - super, takže nejsem slepá. Za ty zhruba dvě vteřiny jsem stačila zahlédnout že stojím na úplném kraji propasti a v ní....ne to není možné !
"Dominiko !..... DOMINIKO !"
Travlo mi jen necelou vteřinu abych si uvědomila co se to děje - nic. Neděje se vůbec nic - jsem ve svém pokoji, ve své postely, a tohle byl jen další z mích debilních snů. A teprve pak jsem otevřela oči.
"Konečně..." poznamenala moje malá sestra. "Dominiko, jak si to jako představuješ, za hodinu máš být na nástupišti !"
Jestli se divíte proč moje desetiletá sestra na mě mluví jako dospělá, tak to vůbec neřešte (já si to vysvětluju tím že je prostě blabá).
Chvíli mi trvalo než mi došlo co Natalli vlastně říká, ale jakmile mito došlo....
"To nemyslíš vážně že je jako deset hodin ?!? A to mě jako budíš až teď ?!?"
"Máš se zbudit sama !" odsekla moje sestra a rozběhla se pryč. V tu chvíli už jsem nad tím debilním snem vůbec nepřemýšlela - jediné co mě zajímalo, bylo to že za dvě hodiny odjíždí vlak do Bradavic a já ho prostě musím stihnout ! Vstala jsem a bezmšlenkovitě jsem si oblékla džíny a zelenou mikinu a utíkala dolů na snídani. To jsem prostě nemohla stihnout...

Ať se vám to zdá jakkoli neuvěřitelné - stihla jsem to. O hodinu později už jsem seděla s Lollou a Barbie (to není přezdívka, ona se tak vážně jmenuje) v jednou kupé Bradavického zpěšného vlaku a moje veverka Tiffi aktivně poskakovala po všem v jejím dosahu. A co by jsme v našem věku rozebírali jiného než kluky, a hlavně Nicolasse. Nicolass Tom Cooper, chodil stejně tak jako já, Lolla a Barbie do havraspáru (a my nebyly jediné komu se Nicolass líbil). Nikdo, ale vůbec nikdo nechápal, že ještě nemá holku. Pořád vykládám, jak je Nicolass nádherný, a přitom jsem vám ho ještě ani nepopsala...takže, není moc vysoký, spíš o trochu menší než ostatní kluci...má oříškově hnědé, na kluka dost dlouhé vlasy (ale né jako tak dlouhé jako nosí holky, nevím jak to popsat....na holku krátké, na kluka dlouhé xD) a nádherné tmavě zelené oči. Jediné, co je na něm divného, je že nehraje famfrpál, ale nikdo se ho ještě neodvážil zeptat proč. Mě na tom ale vůbec nezáleželo, ostatním holkám se Nicolass prostě jen líbil, ale já ho měla opravdu ráda (což pochopitelně ani Lolla ani Barbie nevěděly)....

Podívala jsem se z okna a najednou se mi vybavila strašná vzpomínka. Ráno jsme nepřemýšlela nad ničím jiným, než jak se mám dostat do školy a až teď jsem si vzpoměla na ten sen....a na to co bylo na dně propasti.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama