Srpen 2012

Čas se nezastaví

30. srpna 2012 v 11:32 | Barča
I když právě teď, v tuhle dobu, kdy se prázdniny rychle blíží ke konci, by si to sposta znás přála. Aby se čas zastavil. Nebo dal vrátit zase o dva měsíce zpátky. Ale tak je to vždycky. Těžko se mi odchází od něčeho, na co jsem si zvykla. Ale vím, že takhle bych se nikam nedostala. Je potřeba jít dál, mít nějakou změnu. Vím, že ve druháku zažiju spoustu nových věcí, když se mi podaří přepnout mozek z nicnedělání na vysokou každodenní aktivitu (a že to bude pěkně těžké, po dvou měsících). Vím, že zachvíli si přes samou práci ani nevzpomenu na to, o čem jsem teď přesvědčená, že mi to bude hodně chybět. To je právě ta hlavní nevýhoda intru. Je to jako mít dva životy. Jeden tam, a jeden doma. Za ten rok se mi to stále nepodařilo zkombinovat dohromady.
Už mě začíná přecházet i moje každoroční "deprese" po návratu z letního hudebního tábora. Přijde mi, že to loučení je rok od roku horší, vážně. Jediná polehčující okolnost je, že vím, že příští rok můžu jet zase, i když bych správně neměla. Vždycky je to týden, za který se toho stane tolik jako jindy za měsíc. Kdybych měla všechno podrobně napsat, ani by mi na to kapacita článku nestačila, to je jasný. A pak, hlavně by to zřejmě nikoho nezajímalo, protože číst není jako zažít. Shrnu to takhle - jídlo hrozný, katastrofální sprchy bez závěsů, byla jsem věčně nevyspaná a totálně mi odešly hlasivky. Ale přes to všechno to byl zaručeně nejúžasnější týden za tohle léto. To je dokonalý příklad, jak jsou "materiální" věci někdy nedůležitý. Za nějakou dobu si na tyhle věci nevzpomenu, ale ty zážitky, ty záchvaty smíchu, a hlavně všichni ti, kteří mi budou tak chybět - na tohle nikdy nezapomenu :).
Tohle léto mi dalo hodně. Po roce dřiny jsem si mnohem víc užila ten klid. Zjistila jsem, že někdy je dobrý se na chvilku zastavit. Zjistila jsem, že na některý věci by se nemělo spěchat. Uvědomila jsem si, že se nemůžu stavit mezi dva lidi kvůli vlastnímu štěstí (naštěstí dostatečně brzo). Zjistila jsem, že ne vždycky můžu mít to co chci. A hlavně, že život jde dál. Nikdy se nic nevrátí. Ale přijdou nový věci, který budou možná i lepší, i když si to teď nepřipouštím.
Abych to nějak uzavřela - doufám, že tohle bude dobrý rok. Je mi šestnáct a prostě si budu užívat, ne se zabývat minulostí :).
Přeju vám všem spoooustu energie do nastávajícího školního roku ;).
Barča ♫

Lilly Luna Potter 3. kapitola

11. srpna 2012 v 13:23 | Barča |  Lilly Potter *


Kapitola 3. - Čistokrevné kouzelnické rody


Jakmile přišla do pokoje, lehla si do postele a zadívala se na hodiny nade dveřmi. Bylo půl jedenácté. Lilly se zamyslela nad zítřejším dnem. Touhle dobou už bude po zařazování. Bude ležet v ložnici své koleje nacpaná všemi dobrými jídly ze zahajovací hostiny o které jí její bratři vyprávěli. Zamyslela se nad tím, jaké asi budou ostatní dívky v jejím ročníku. Předpokládala, že budou určitě velmi slušné, vychované, a podobně. Jamesovi se Lilly svou drzostí nemohla rovnat, ale přece jen s ním vyrůstala pod jednou střechou, takže se jeho ironickými poznámkami trochu nakazila (Albus byl prostě nějaká výjimka) a navíc byla strašně upovídaná. A co profesoři, napadlo ji. Jak se k ní budou asi chovat? Najde si tam nějaké kamarády? I když si to Lilly nechtěla připustit, přece jen se začínala trochu bát.

Po chvíli toho přemýšlení Lilly přemohla únava a usnula. Když se probudila, první co ji napadlo bylo "určitě jsme zaspali!" podívala se na hodiny a s úlevou zjistila že je teprve sedm, mohla tedy ještě hodinu spát. Věděla však, že už stejně nedokáže usnout. Napětí, které pocítila už včera večer, bylo teď ještě větší. Vstala tedy z postele a podívala se z okna, aby se mohla vhodně obléct. Venku bylo zataženo a vysoké stromy se ohýbaly v silném větru. Mírně znechucená ne příliš pěkným počasím si Lilly oblékla džíny a pruhovanou mikinu. Protože měla ještě chvíli čas, vytáhla z kufru Dějiny bradavické školy a pokračovala ve čtení. Po chvíli uslyšela zezdola nějaké zvuky a usoudila, že ostatní už asi vstaly. Jen v rychlosti si rozčesala své rudé vlasy a pak už seběhla po schodech dolů

"Dobré ráno!" pozdravila vesele celou svou rodinu a dala si záležet, aby z jejího hlasu nikdo (hlavně James) nepoznal, jak je z dnešního dne nervózní.

"Ahoj Lilly," zaznělo sborově od kulatého jídelního stolu.

Lilly si k nim přisedla a vzala si jeden s hromádky toastů se sýrem a šunkou - dnes měli obzvlášť bohatou snídani.

Když se Lilly usadila na zadní sedadlo mezi Jamese a Albuse a auto se začalo pomalu rozjíždět, naposledy se zadívala na jejich dům a přišlo jí trochu smutné, že se sem vrátí až o Vánocích. To se ovšem spletla. Nedojeli ani ke křižovatce a museli se vrátit. James si totiž doma zapomněl svoje koště.

"Máte opravdu všichni všechno ?" zeptal se důrazně tatínek.

"Joo…." odpověděli všichni aniž by nad tím přemýšleli.

"Ne vlastně ne!" vzpomněla si Lilly. "Zapomněla jsem si Dějiny bradavické školy !"

O půl jedenácté dorazili k nádraží Kings Cross a Lilly už se najednou nemohla dočkat, veškerý strach z ní jakou kouzlem opadl. Na tento den se přece těšila tak dlouho, tak co by se bála?

"Tak kde je to nástupiště deset a tři čtvrtě?!" ptala se hlasitě rodičů, když už docela dlouho procházeli nádražím.

"Pssst! Zaprvé - je to devět a tři čtvrtě, ne deset. A za druhé - toto nádraží je plné mudlů, nemůžeš to tady tak nahlas vykřikovat!" poučoval ji šeptem tatínek.

"Už jsme zřejmě tady." prohlásil znalecky James, když došli k přepážce, u které stála skupinka dětí s rodiči, kteří měli ve vozíku stejné balíčky jako Lilly a dva z nich měli i sovu.

"Ano, myslím že máš pravdu." souhlasila maminka a zadívala se na přepážku mezi nástupišti devět a deset. "Tak jdeme!"

Lilly se dívala jak James s Albusem běží, a ve chvíli kdy by měli narazit, prostě zmizeli. Lilly se rozběhla za nimi. Kousek před přepážkou zavřela oči a i když věděla, že ji bez problémů projde, stejně podvědomě očekávala náraz Nic takového se však nestalo. Lilly to připadalo spíš jako kdyby prošla závojem studené vody. Otevřela oči a spatřila velkou červenou lokomotivu s nápisem Bradavický expres. Vzápětí se objevila maminka se slovy "To se dělá, takhle mi utíkat?" Lilly ji ale neposlouchala. Nemohla uvěřit že se konečně dočkala. Konečně pojede do Bradavic! "

Támhle jsou Justin a Paul!" vykřikl James a rozběhl se pryč.

"A kde máš ty tu svou slavnou Ketty?" zeptala se s ironickém podtónem Lilly Albuse. "Existuje vůbec?"

"Dobrý den, ahoj Albusi!" ozvalo se za nimi.

Všichni se otočili.

"Jsem Katty Auberginová." představila se zběžně drobná blondýnka než s Albusem odešli směrem k vlaku.

Lilly se za ní ještě chvíli překvapeně dívala - opravdu si totiž myslela, že si Albus svoji přítelkyni vymyslel.

"Asi půjdu najít Rose." řekla Lilly a vydala se také směrem k vlaku.

Najednou však před sebou zahlédla proletět něco černého a zastavila se. Rozhlédla se kolem a uviděla Daisy (tu dívku se kterou se seznámila na Příčné ulici), která křičela na nějakého světlovlasého chlapce.

"To je Scorpius Malfoy, chodí se mnou do třídy, ale je ve Zmijozelu." ozval se za ní povědomý hlas, jako by jí snad někdo četl myšlenky.

"Rose!" Vůbec jsem tě neviděla přicházet. Ty už se umíš přemísťovat?" zeptala se překvapeně Lilly,

"Samozřejmě, že ne! Přemísťování se budeme učit až v šestém ročníku."

"Jasně." přikývla nepřítomně Lilly která stále ještě sledovala Deisi, ke které teď přiběhla Nicky Greenová, McGonagallova asistentka, a začala se vyptávat co se to tam děje.

Když se otočila, aby se podívala jestli se Rose už převlékla do školního hábitu, zjistila, že za ní nestojí jen ona, ale i mamka, taťka, Albus, James, strýc Ron, teta Hermiona a Rosin malý bratr Hugo.

"Tak děti, musíme se s vámi rozloučit." začal Ron vážným tónem svůj obvyklý proslov.

"Se mnou ještě ne." řekl Hugo a bylo vidět, že by jel nejradši s nimi.

"Dobře, tak s tebou ještě ne," pokračoval Ron "ale ostatní teď po prázdninách-"

"Ach jo, zase to vykecávání... Na tohle já nemám čas." řekl znuděně James. "Takže já to zkrátím. Budeme si psát, uvidíme se o vánočních prázdninách a jestli jsme si něco zapomněli, tak nám to pošlete. Ahoj." a zmizel ve vlaku.

Postupně se rozloučili také Rose a Albus až tam z bradavických studentů zůstala jen Lilly.

"Jak často ti máme psát Lilly?" zeptala se Ginny.

"Stejně jako klukům, ať to nevypadá divně. A nebojte se, vždyť já budu v pohodě. odpověděla Lilly a objala ji.

Harry ji zvedl do vzduchu "Tak ses konečně dočkala. Měj se tam hezky." řekl a postavil ji do vagonu. Lilly všem ještě zamávala a pak se rozběhla za Rose.

Vlak se začal pomalu rozjíždět. Než vlak zajel do zatáčky, Lilly ještě stihla doběhnout k oknu, aby zamávala rodičům. Když jí zmizeli z očí, vydala se hledat Rose. Pomalu šla chodbičkou a nahlížela do kupé. Rose seděla hned ve třetím ve společnosti nějakých dvou dívek a jednoho chlapce.

"Jé… ahoj Lilly." pozdravila překvapeně, i když se viděli sotva před pěti minutami.

"Nazdar." odpověděla Lilly "Nedomluvily jsme se tak náááhodou na něčem?"

"Nooo....počkejte chviličku, hned jsem zpátky." otočila se Rose na své kamarády a vyšla s kupé za Lilly.

"Lilly, promiň, já vím, že jsem říkala, že budu sedět s tebou, ale-"

"Né to je v pohodě...uvidíme se ve škole." řekla Lilly, která samozřejmě nemohla přiznat, že ji to tak trochu naštvalo a pokračovala chodbou dál.

Opatrně přelezla do druhého vagonu, kde hned v prvním kupé seděla Daisy.

"Ahoj, máš tu volno?" usmála se na ni Lilly.

"Jasně, sedni si." odpověděla jí Deisi a vypadala, že je ráda, že tu není sama.

"Konečně už jedeme taky do školy, co myslíš ?" začala Lilly.

"Hm." odpověděla neurčitě Daisy.

"Ty se tam netěšíš?" podivila se Lilly

"Já ani nevím... u nás jsem neznala nikoho, kdo by chtěl jít do školy."

"Jo, ty si vlastně z mudlovské rodiny!.... Promiň, chtěla jsem říct z nekouzelnické." opravila se Lilly.

"Mě to nevadí." zasmála se Daisy. "Vlastně je to docela legrační."

"No, Bradavice nejsou jako mudlovské školy, tam je to mnohem lepší." vysvětlovala Lilly "Třeba nás dají do stejné koleje…"

"Koleje? ty jsou přece až na vejšce ne?!?" divila se Daisy.

"Kde?... no, to je fuk… prostě jak jsem říkala, Bradavice jsou prostě úplně jiná škola, než máte vy."

"Tak to jo… Poslyš, to vypadá, že o tom něco víš. Nechceš mi to trochu vysvětlit, ať na ostatní nepůsobím tak divně?" požádala ji Daisy.

"Neboj, dětí z mudlovských rodin tu bude víc, ale klidně… takže, koleje jsou čtyři - nebe-"

Lilly už to nedopověděla. Dveře jejich kupé se otevřeli a vletěl tam nějaký udýchaný kluk. Měl světlé delší rozcuchané vlasy, modré oči a byl už oblečený ve školním hábitu.

"Můžu se tady schovat?" zeptal se jich vyděšeně.

Daisy vyprskla smíchy a Lilly celá rozesmátá přikývla. Chlapec si sedl mezi obě holky, a asi po dvou minutách do kupé vletěl další kluk. Byl o hodně větší, vlasy měl ještě světlejší, ale rovné a namířil na něho hůlkou. Lilly, která Scorpiuse Malfoye poznala okamžitě vyskočila se svou hůlkou v ruce a ochranářsky se postavila před menšího chlapce

"Aby bylo jasno! Zaprvé - tohle je naše kupé a nepomatuju si že by jsme tě sem pouštěli, a zadruhé - nemám ráda když si někdo dovoluje na mladší!" křičela na něho.

"Myslíš si že se bojím nějaké hloupé prvačky?" smál se chlapec.

"To bys měl! Levicorpus!" Lilly mávla hůlkou a chlapec zůstal viset hlavou dolů, jako by ho někdo za nohu přivázal ke stropu. Menší chlapec seděl s otevřenou pusou, stejně jako Deisi.

"Pusť mě dolů!" křičel Scorpius a hlavu měl už úplně červenou.

"Jak chceš." řekla s úsměvem Lilly a zamumlala protikouzlo. Scorpius okamžitě spadl na zem hlavou dolů. "Si blbá?!" zakřičel na smějící se Lilly, ale do souboje se sní nepouštěl a radši utíkal pryč.

"Děkuju, ty si mě-"

"Mlč - udělala jsem to jen proto, že jsem se nechtěla dívat jak s tebe dělá jednohůbky a ty si pomatuj, že nikdy si nic nesmíš začínat se Scorpiusem Malfoyem, alespoň dokud se nenaučíš pořádně kouzlit." řekla naštvaně Lilly. "Radši s tebou nechci mít nic společného, takže padej! Jestli to Malfoy práskne, tak mě vyloučí."

"Ten to nepráskne," přidala se Deisi "víš jaká by to byla pro něj ostuda kdyby někomu řekl, že si nedokáže poradit s prvačkou? A mimochodem, taky už jsem s ním měla tu čest, jen jsem nevěděla, že je tady tak známý. Shodil mi kufr, idiot jeden, a schválně!"

Chvíli bylo ticho.

"Ale ty si přece Lilly Potterová!" vykřikl najednou chlapec.

"A co jako? Viděli jsme se snad někde?" zeptala se znuděně Lilly.

"Ne… můžu si tě ve škole vyfotit?"

"A to jako proč?" ptala se překvapená Lilly.

"No fotku Lilly Potterové nemá jen tak každy a ty si dokonce ještě hezčí než se říká."
Lilly to vůbec nechápala. Potěšilo ji to, ale nemohla se zbavit dojmu, že je to nějaký podfuk, že si z ní někdo utahuje. Podívala se na Daisy, ta se však tvářila stejně nechápavě jako ona.

"A ty jsi příbuzná s Bellatrix Lestrangeovou? Musíš být přece z rodiny Blacků!" teď se kluk zaměřil na Daisy.

"Proboha! Takže dnes počtvrté : Ne, nikdy jsem ji neviděla a ani nevím kdo to je." řekla naštvaně Deisi. "Nevíte někdo co s tím pořád všichni mají? Já jsem přece s nekouzelnické rodiny!"

"To bude asi tím, že jsi jí tak podobná. Ty vlasy, a tak celkově…" řekl kluk.

"Ale kdo proboha ta Bellatrix Lestrangeová je? A nechtěl by jsi se například představit, když už ses nám nastěhoval do kupé?"

"Jo jasně." začal chlapec. "Já se jmenuju Alex Morgan a je mi jedenáct."

"Fajn, a teď padej!" zamračila se Lilly.

"Počkej chvilku, Lilly." zarazila ji Deisi."Chci se ho jen na něco zeptat. Takže Alexi, mohl by si mi říct vše, co víš o té.... o té......komu že to jsem tak podobná ?"

"Bellatrix Lestrangeové. Patřila ke smrtijedům-"

"K čemu?" zeptaly se jednohlasně Lilly i Deisi.

"To se mi snad jen zdá." řekla Alex slabým hlasem. "Tak předemnou teď sedí Lilly Potterová, skutečná Lilly Potterová a neví co jsou to smrtijedi... Co mi řekneš příště ? Že jsi nikdy neslyšela o Ty-víš-kom?"

"Ale já nevím o kom!"

"Tak to už je moc." řekl si pro sebe Alex. "Víš co, tohle já ti vysvětlovat nebudu, jen řeknu Daisy kdo byla Bellatrix. Takže asi před dvaceti lety ovládly kouzelnický svět mocnosti zla. V jejich čele stál zlý černokněžník Voldemort, kterému každý říkal Ty-víš-kdo, no a ten měl kolem sebe spoooustu smrtijedů. A Bellatrix, byla jeho nejvěrnější smrtijedka. Patřila k čistokrevnému rodu Blacků, všichni chodili do Zmijozelu. Bellatrix zabila spoustu lidí, mezi nimiž byl i její bratranec Sirius Black."

"Mluvíš jako encyklopedie…počkat, taťka mi o Siriusovi vyprávěl! Prý to byl jeho kmotr."
"No vidíš!" zaradoval se Alex, který byl zřejmě rád že Lilly ví aspoň něco. "Bellatrix bojovala po boku Voldemorta právě i v té slavné závěrečné bitvě. To pro ni však příliš dobře nedopadlo, protože ji Molly Weasleyová zabila."

"Cože?! Moje babička?!" Lilly tomu nemohla uvěřit. "Moje babička by nikdy nikoho nezabila!" zamračila se.

"Lilly, pochop, že to byla válka! Neměla na výběr…"

"A to vypadala stejně jako já?" vložila se do hovoru Daisy.

"Kdo, Bellatrix? No, ty máš typický vzhled pro rod Blacků. Neber si to osobně, ale já tyhle čistokrevné kouzelníky nijak nemusím. Vezměte si třeba Malfoyovi! Pořád se jen chlubí svým čistokrevným původem..." vysvětloval Alex."