Jen oni znají pravdu

Kapitola 2. - Sen

23. srpna 2011 v 17:36 | Barča
Takže další kapitola povídky s Dominikou Woodsovou snad se vám bude líbit =)
Šla jsem neznámým hustým lesem kde byla skoro úplná tma a foukal silný vítr. Neustále jsem zrychlovala a ohlížela se za sebe. Už jsem skoro běžela a v tom - udělala se kolem strašná zima a potom i tma. Ale byla to vážně tma ? Ne, zřejmě jsem musela oslepnout, jinak bch přece viděla hvězdy. Ty nemohly přece zhasnout, to je nesmysl, ještě před chvíli tu byly. Uvědomila sem si, že stále jdu a zastavila jsem se. Sáhla jsem do kapsy pro hůlku - nebyla tam ! Nevěděla jsem co mám dělat a najednou se ozvala hlasitá rána. V zápětí nebe ozářil silný blesk - super, takže nejsem slepá. Za ty zhruba dvě vteřiny jsem stačila zahlédnout že stojím na úplném kraji propasti a v ní....ne to není možné !
"Dominiko !..... DOMINIKO !"
Travlo mi jen necelou vteřinu abych si uvědomila co se to děje - nic. Neděje se vůbec nic - jsem ve svém pokoji, ve své postely, a tohle byl jen další z mích debilních snů. A teprve pak jsem otevřela oči.
"Konečně..." poznamenala moje malá sestra. "Dominiko, jak si to jako představuješ, za hodinu máš být na nástupišti !"
Jestli se divíte proč moje desetiletá sestra na mě mluví jako dospělá, tak to vůbec neřešte (já si to vysvětluju tím že je prostě blabá).
Chvíli mi trvalo než mi došlo co Natalli vlastně říká, ale jakmile mito došlo....
"To nemyslíš vážně že je jako deset hodin ?!? A to mě jako budíš až teď ?!?"
"Máš se zbudit sama !" odsekla moje sestra a rozběhla se pryč. V tu chvíli už jsem nad tím debilním snem vůbec nepřemýšlela - jediné co mě zajímalo, bylo to že za dvě hodiny odjíždí vlak do Bradavic a já ho prostě musím stihnout ! Vstala jsem a bezmšlenkovitě jsem si oblékla džíny a zelenou mikinu a utíkala dolů na snídani. To jsem prostě nemohla stihnout...

Ať se vám to zdá jakkoli neuvěřitelné - stihla jsem to. O hodinu později už jsem seděla s Lollou a Barbie (to není přezdívka, ona se tak vážně jmenuje) v jednou kupé Bradavického zpěšného vlaku a moje veverka Tiffi aktivně poskakovala po všem v jejím dosahu. A co by jsme v našem věku rozebírali jiného než kluky, a hlavně Nicolasse. Nicolass Tom Cooper, chodil stejně tak jako já, Lolla a Barbie do havraspáru (a my nebyly jediné komu se Nicolass líbil). Nikdo, ale vůbec nikdo nechápal, že ještě nemá holku. Pořád vykládám, jak je Nicolass nádherný, a přitom jsem vám ho ještě ani nepopsala...takže, není moc vysoký, spíš o trochu menší než ostatní kluci...má oříškově hnědé, na kluka dost dlouhé vlasy (ale né jako tak dlouhé jako nosí holky, nevím jak to popsat....na holku krátké, na kluka dlouhé xD) a nádherné tmavě zelené oči. Jediné, co je na něm divného, je že nehraje famfrpál, ale nikdo se ho ještě neodvážil zeptat proč. Mě na tom ale vůbec nezáleželo, ostatním holkám se Nicolass prostě jen líbil, ale já ho měla opravdu ráda (což pochopitelně ani Lolla ani Barbie nevěděly)....

Podívala jsem se z okna a najednou se mi vybavila strašná vzpomínka. Ráno jsme nepřemýšlela nad ničím jiným, než jak se mám dostat do školy a až teď jsem si vzpoměla na ten sen....a na to co bylo na dně propasti.

Kapitola 1. - Beznadějně zamilovaná

23. srpna 2011 v 17:33 | Barča
Takže toto je první kapitola nové povídky Jen oni znají pravdu, a je psaná s pohledu tenkrát ještě čtrnáctileté Dominiky Woodsové, havraspárský studentky Bradavické školy. Ještě bych chtěla říct, že kapitolky budu psát kračí, zato ale častěji přidávat =)
PS : Berte ohled na to že Dominika je puberťačka, takže některé její názory....no, já mám co říkat :D
úterý 31. srpna, 825 hodin ráno
Konečně ! Konečně je mi čtrnáct ! Pomyslela jsem si když jsem se probudila a uvědomila si, co je dneska za den. Kdybych se narodila o den později, tak bych šla teprve do třetího ročníku, ale naštěstí to tak není. Oblékla jsem se a šla dolů do kuchyně na snídani. Na stole už na mě čekali smažené vajíčka se šunkou - vždycky když jsem měla narozeniny tak mi mamka nachystala snídani.
"Dobré ráno !" pozdravila jsem a posadila se ke stolu.
Moje desetiletí sestra Natalli seděla se značně naštvaným výrazem u stolu naproti mě, a mě bylo jasnéproč se tak tváří - ona totiž ještě do Bradavic jet nemohla.
Snědla jsem svou výbornou snídani, ale potom jsem se vrátila zpět do pokoje. I když se mi vůbec nechtělo, musela jsem si zbalit kufr do Bradavic, protože odpoledne bude oslava, a to bych nic nestihla. Když jsem si skládala hábty, přemýšlela jsem nad tím, jestli se do školy vlastně vůbec těším...třeba bez profesorky Wambergové, ředitelky mrzimorské koleje a bez těch jejích keců a školních trestů bych se ještě nějaký ten měsíc obešla...ale třeba na svou kamarádku Lollu už jsem se moc těšila....a ne jen na ní. Při vzpomínce na Nicolasse Coopera jsem zanechala skládání a rovnání a nepřítomě jsem upírala oči na podlahu. Je tak krásný, a taky tak vtipný...ale co mě to napadá, jak by se tak skvělí a oblíbený kluk jako Nicolass mohl zamilovat právě do mě ? Do mě, když mě všichni mají za šprtku, a nějaká královna krásy taky nejsem ? To je přece nemožné...a s touhle představou jsem naštvaně začala do kufru házet učebnice.
Odpolední oslava mích čtrnáctých narozenin mi přecejen trochu zvedla náladu. Od tatínka jsem dostala ten nejkrásnější dárek, jaký mi vůbec kdo mohl dát - nádhernou malinkou veverku, samečka kterého jsem pojmenovala Tiffi. Ale dárek od sestřenky Amélie mě taky potěšil - dala mi totiž své koště, které bylo teprve rok staré a tak doost dobré (její mamka byla dost bohatá takže jsem si domyslela, že asi dostala nové, a lepší)
úterý 31. srpna, 2246 hodin večer
Teď už konečně zbalená jsem ležela ve své posteli, a ještě než se moje myšlenky opět navrátily k Nicolassovi, řekla jsem si, že se zkusím příhlásit na konkurz do famfrpálového družstva - teď už jsem se skutečně začínala do Bradavic těšit.
 
 

Reklama