Život plný kouzel

4. kapitola - Světlo

23. srpna 2011 v 17:45 | Barča
Na téma týdne "Sebevražda" (opět pozdě, ale co už... 5. kapitola snad bude v termínu, mám to nějaký pomotaný takže to potřebuju zpravit xD)
Když Lilly otevřela oči, chvilku jí trvalo než si uvědomila kde je, a co se stalo. V autě byla jen ona, a spící Hugo. Oknem vykoukla ven, ale kvůli pouze slabému osvětlení, které zajišťovala světelná koule ze zatemňovače, toho moc neviděla. Otevřela tedy dveře a vystoupila. Strýc Ron a teta Hermiona prozkoumávali stěny jeskyně a Rose chodila kolem nich.
"Dobré ráno !" řekla až příliš hlasitě Lilly, což způsobilo že se Ron rychle narovnal a narazil tak hlavou do nakřáplého sklaního výběžku přímo nad ním, ten se ulomil a spadl mu na nohu.
"Auu, sakra ! .. Ahoj Lilly,"
"Promiň, to jsem nechtěla," omlouvala se Lilly.
"To je dobrý, nic se nestalo.."
"Mami, je tu posloední kousek pudingového koláče, můžu si ho vzít?" ozvala se od auta Rose.
"Počkej Rosie," zarazila ji Hermiona a rozběhla se k ní.
"Duplicate!" a namířila na koláč hůlkou. Ten se okamžitě rozdvojil. Kouzlo několikrát zopakovala a nakonec bylo kousků osm. "Tak, teď zbyde pro každého."
"Mami, chtěla bych umět kouzlit jako ty.." usmála se Rose.
"Však ty budeš, a ještě líp!"
V průbehu dne už Lilly tahle jeskyně začínala pomalu nudit. Ze začátku jí to přišlo jako něco úžasně dobrodružného a napínavého, ale když se nic nedělo... a navíc ji poprve napadlo, že je vlastně možné že se odsud vůbec nedostanou, ale snažila se o tom příliš nepřemýšlet. Už začínala být docela unavená, když..
"Hermiono ! Honem, pojď se podívat !" zakřičel náhle Ron. "Vidíš, tady ta díra !"
"Co je s ní ?" nechápala Hermiona.
Lilly se podívala okénkem ven. Stáli přesně na tom místě, kde Ron byl když se Lilly ráno probudila. V tom ji něco napadlo - ulomil se přece kousek stěny, takže to znamená...
Lilly otevřela dveře a vyběhla ven. Její tušení se potvrdilo - škvírou ve skále dovnitř pronikalo slabé světlo.
"Já vím co je za tím !" ozvala se Rose, o které Lilly ani nevěděla že stojí vedle ní. "zdálo se mi o tom, ale zapoměla jsem na to ! Je zatím taková dlouhá chodba a stěnách jsou lampy...a myslím že na konci jsou dveře...ale víc si nepomatuju..."
"To je blbost !" prohlásil Hugo, který se k nim nenápadně přiblížil.
"No, to uvidíme.. běžte od toho dál.. Bombarda maxima !"
Skalní stěna před nimi se rozletěla a objevil se otvor dost velký na projití, ovšem příliš malý pro auto. K obrovskému překvapení všech však měla Rose pravdu. Před nimi se objevila chodba dlážděná mramorem, na hrubých kamenných stěnách byli pochodně (ne lampy) a na konci dvoukřídlé dřevěné dveře s velkým visacím zámkem.
Chvíli bylo ticho.
"Děti, vraťte se do auta." obratila se na ně Hermiona.
"Ale mami, přece tam nebudeme jen tak sedět a čekat, co když se vám něco stane ?" řekl Hugo s výrazem superhrdiny který se právě chystá zachránit svět.
"Jo, a vy nám určitě pomůžete," poznamenal ironicky Ron. "vždyť ani nemáte hůlky..."
"Ale já chci vědět co tam je."
"Rosie, víš co, když si s tatínkem budeme jistí že to není nebezpečné, hned vás zavoláme, ano ? navrhla Hermiona.
"No," protáhla Rose jako by zvažovala možnosti. "tak dobře, ale musíš to slíbit !"
"Dobře, slibuju."
Všichni tři se tedy neochotně vrátili do auta a tak napjatě čekali co bude dál, že ani nemluvili.
"Rosie ? Klidně můžete jít, je to v pořádku !" zavolala po chvíli Hermiona, a Lilly, Rose a Hugo se honem rozběhli zpět do chodby.
Velké dveře už byly otevřené, Ron i Hermiona stáli hned za nimi a tak se i oni vmáčkli dovnitř. Byla to malá a velmi slabě osvětlená místnost se stejnými hrubými kamennými stěnami jako byli na chodbě. Naproti dveřím bylo asi metr vysoké dřevěné pódium a na něm narovnaných dvacet zakulacených černých nádob. U každé z nich hořela malá svíčka.
"Co to má-"
"Hrobka sebevrahů," řekla tiše Hermiona, jako by si najednou na něco vzpomněla.
"Cože ?" ozvali se čtyři různé hlasy.
"No prostě lidí, kteří spáchali sebevraždu.." snažila se vysvětlit Hermiona.
"Chceš mi říct, že na celém světě je jen dvacet kouzelníků co spáchali sebevraždu ?" zeptal se Ron.
"Ne, to ne. Tohle byl protest čarodějů.. stalo se to už hodně dávano.. a ty bys to už měl dávno vedět Rone, učili jsme se to v dějinách čar a kouzel." poučila ho Hermiona.
"No jo, stejně jako spoustu dalších nesmyslů.." zabručel Ron.
"Tohle není nesmysl Ronalde !"
"Jo, mamka má pravdu, je to zajímavý... mami, řekni nám o tom něco, prosím."
"Rosie, tohle není... no dobře, ty a Lilly už to pochopíte, ale Hugo... kde vůbec je ?"
Po chvíli hledání a volání zjistili, že Hugo se vrátil do auta a usnul.
Obě dívky byly velmi překvapené, když si je Hermiona sama zavolala, aby jim řekla něco o té nalezené místnosti.
"Víte, holky-"
"Ehm, ehm"
"Holky, a Ronalde. Stalo se to už dávno, osmnáct kouzelníků a dvě čarodějky spáchalo sebevraždu, a nechali se pohřbít na tajném místě. Bylo to na protest proti..šíření křesťanství v kouzelnických rodinách. Tím nevědomě způsobili kletbu, a proto už teď téměř není možné najít věřícího čaroděje nebo čarodějku. Nejzajímavější je to, že tolik lidí se pokoušelo tuhle hrobku najít, ale nikomu se to nepodařilo... je vážně divné že jsme se sem dostali i když jsme o to vůbec nestáli.. nechápu to..."

3. kapitola - Šest jazyků

23. srpna 2011 v 17:44 | Barča
Pozdě, ale přece xD Přece si nenechám zkazit projekt po dvou týdnech jen proto, že mi v nedělu večer nešel net =/ xD
Na téma Český jazyk
"Tak tomu říkám paranormální !" prohlásila Rose.
"Děti.. počkejte..počkejte v autě, my se zatím podívám..co se..stalo." řekla Hermiona a s připravenou hůlkou otevřela dveře auta.
Ozval se příšerný zvuk jak se dveře odřely o něco tvrdého a Hermiona se úzkou škvírou protáhla ven.
"Počkej," řekl Ron a začal se přehrabovat v tašce. Vytáhl zatemňovač a cvakl s ním.
Ze zatemňovače vylétla světelná koule, protáhla se pootevřenými dveřmi a zůstala se vznášet kousek nad autem.
A Lilly konečně věděla kde jsou. Světlo ozařovalo úzký prostor asi šest metrů vysoké jeskyně s malým otvorerm nahoře.
"Jak jsme se sem sakra dostali ?!" nechápal Ron a upřeně koukal na malou díru nahoře, kterou auto nemohlo propadnout ani kdyby se třikrát zmenšilo.
"Víš tati, to je paranormální," poučila ho Rose scela vážným hlasem a kývla hlavou.
"Ne, to není Rosie, musí to mít nějaké vysvětlení.."
"Mě tady nikdo neposlouchá ! rozčiloval se Hugo. "Říkál sem, že mám hlad !"
"Děti, pojďte z auta, přemístíme se domů," vyzvala je Hermiona.
"A co naše věci ? zajímala se Lilly.
"To nejdeůležitější si vezměte sebou. Lilly, Hugo, vy se přemístíte semnou. Rosie, ty s tatínkem."
Ron a Hermiona vytáhli hůlky, a obklopeni svými dětmi provedli přemisťovaci kouzlo.. jenže..
"Co se děje, nejde to," zamračil se Ron.
"Třeba je nás moc.." navrhla Rose.
"Možná to bude ono.. Rone, zkus se přemístit sám," uznala Hermiona.
To však také nefungovalo.
"Vypadá to, že odsud se přemístit..nejde.." řekl Ron, vytáhl hůlku, ze které obrovskou rychlostí vyrazilo nějaké stříbřité zvíře a stratilo se.
Ron a Hermiona dělali jako by se nic nedělo. Vytáhli zbytek pudingového koláče, seděli v autě spolu s dětmi, a usmívali se. Lilly je však přistihla, jak se vážným tichým hlasem o něčem bavili vzadu když šli pro jídlo...
"Víte že strejda Percy umí čtrnáct jazyků ?" říkal zrovna Hugo. "A já jich budu umět šest ! Už dva umím - anglicky a česky."
"Hugo co si to vymýšlíš, ty neumíš česky," poznamenala Rose.
"No jo jo, umím ! Mluvil jsem na tom víletě do Londýna z nějakou holkou, a ona říkala že je z česka."
"A ty si jí rozuměl ?" divila se Hermiona.
"No jasně, úplně všechno." oznámil pyšně Hugo.
"No jen jestli to bude tím že ta holka uměla anglicky.." řekla Rose a Lilly se zasmála. "Hugo, to nebyla nějaká holka, ale tvoje sestřenka. Vždyť strejda Charlie a teta Izabela bydlí v Česku."
"Ahá, tak proto mi byla tak povědomá !" rozjasnil se Hugo. "Ale stejně, mluvit česky musí být hračka, když se to strejda naučil.."
"Ne to není hračka, je to strašně těžký ! Jednou mě Charli učil říct... už ani nevím co to bylo.. ale není to hračka !" hádala se Rose.
A takových debat jako "český jazyk" se odehrálo ještě spoustu, než se objevil stříbřitý jelen a Lilly okamžitě poznala patrona svého otce. Promluvil Harryho hlasem.
"Hlavně že jste v pořádku. Jedeme vás hledat.. a dejte pozor na Lilly."
"Jé, vždyť jsem v pohodě.." okomentovala Lilly Harryho poznámku.
Protože venkovní světlo nemělo na jeskyni zřejmě žádný vliv, neměli vůbec pojem o čase, nakonec však Lilly u Rosiného čtení knížky "Lucy, malá čarodějka" usnula.

2. kapitola - Pro mudly paranormální

23. srpna 2011 v 17:43 | Barča
Na téma týdne "paranormální jevy"
Do pokoje přišel Harry.
"Rose, maminka tě volá, už... co to tu vyvádíte ?" zarazil se a pohldl na Rose a Lilly, které seděli na polštářích okolo svícnu.
"Tatii.. běž, rušíš nás !" zamračila se Lilly, vstala, vystrčila Harryho ze dveří a zavřela.
Harry opět otevřel.
"Lilly, nezavírej mi dveře před nosem ! A pojďte dolů, Rose už musí jít domů."
Obě holky si vyměnily významný pohled.
"Víš, tati, my jsme si říkaly... že by.. Rose mohla spát u nás.." skusila to Lilly a s očekáváním na něj pohlédla.
"Víte co, pojďte se domluvit s Hermionou.." řekl Harry a vyšel z pokoje.
"Tak jdem," řekla Rose a zhasla svíčky.
Sotva sešly dolů po schodech, už slyšely :
"Dobře že jdete, Rose už pojedeme ano ?"
"Víš, teto Hermiono... my jsme myslely, že by Rose mohla spát u nás.." zopakovala Lilly.
"To nejde Lilly, víš, jedeme totiž k dědovi a babičce Grangerovým. Je to hodně daleko a ráno už tam chceme být, takže pojedeme přes noc." řekla Hermiona a pohladila smutnou Lilly po vlasech. "třeba někdy jindy.."
Lilly už si myslela, že s tím nic nenadělají, když...
"Mami, něco mě napadlo !" rozzářila se Rose. "Co kdyby Lilly jela s námi ?" a zadívala se na ni s nadějí v očích.
Hermiona se zamyslela a po chvíli porhlásila "No, když jí to mamka a taťka dovolí, tak proč ne ?"
"Jasně, klidně, stejně se nikam nechystáme." oznámila Ginny a Harry přikývl.
"Joooo !" zakřičely současně Lilly a Rose vyměnily si nadšený pohled.
Lilly (k Jamesově velké radosti) si bleskově sbalila nejdůležitější věci a usadila se na zadní sedačce auta mezi Hugem a Rose. Auto se pomalu rozjelo a Lilly okénkem zamávala bratrům a rodičům.
"Až se vám bude chtít spát, tak řekněte. Sklopíme vám sedačky." Otočil se na ně Ron,
"Prosím tě, vjenuj se řízení, ano ?" napomenula manžela Hermiona.
Skoro celou cestu autem Lilly prospala, a chvíli jí trvalo než si uvědomila kde je, když ji malý Hugo probudil výčitkou "Ty pořád jen spíš, není s tebou žádná zábava."
Pan a paní Grangerovi byli moc rádi že Lilly poznali, jelikož jim o ní Rose neustále vyprávěla.
Na snídani měli pudingový dort s brusinkami, který Lilly jedla poprve, ale moc jí chtnal. Po snídani si rozdávali dárky. Lilly potěšilo, že i když ji paní Grangerová nečekala, měla dárek i pro ni.
"Jak tvoje babička ví, že mám nejradši karamelovou čokoládu ?" zeptala se Lilly šeptem Rose.
Téměř celý den obě holky strávily prozkoumáváním různých mudlovských vynálezů. Televizi už Lilly znala, ale taková mikrovlnka nebo mixér, to už bylo něco jiného.
"Na co se koukáš mami ?" zeptala se Rose když se s Lilly vrátily z kuchyně.
"Na paranormální aktivity." odpověděla nepřítomě Hermiona.
"A můžeme se taky dívat ?"
"Ne Rosie, tohle není pro děti, víš ?" pohlédla na hodiny. "jé, to už je šest ?... Běž ukázat Lilly co jsem tě naučila hrát na klavír, za dvě hodiny pojedeme."
Rose a Lilly ovšem neodolaly vidět alespoň kousek něčeho, co není pro děti. Schovali se za dvěře a tajně se dívaly také. Byl tam stále ty stejné, otevřené dveře, jinak tma, a dole bylo něco jako měření času. "To je nuda, jdeme nahor- ááá" obě zaječely když v televizi z ničeho nic prásky dveře a ozval se strašný zvuk.
"A dost ! Říkala jsem, že se na to koukat nebute, jasný ?" zamračila se Hermiona a vypnula televizi.
"No jo, my už jdem nahoru.."
Vyběhly po schodech a usadily se u klavíru.
"Ach jo, mamka mě nikdy nenechá na nic koukat !" stěžovala si Rose. "a ty Paranormální aktivity vypadaly tak napínavě..."
"Co vůbec znamená paranormální ?" zajímala se Lilly.
"To je prostě něco, co není normální... něco nevysvětlitelnýho.." vysvětlovala Rose. "třeba pro mudly je paranormální kde co, třeba kouzla. Když náhodou vidí nějaké kouzlo, ani tomu skoro nevěří, je to pro ně nenormální... nebo třeba i zatmění slunce... někdy je nechápu.. proto chci v Bradavicích chodit na sudium mudlů... ale pojedu tam až za dva roky, James se má že pojede už teď v září !"
"Prosímtě a co mám říkat já ? Já pojedu až za čtyři roky... a co je paranormální pro kouzelníky." vyptávala se dál Lilly.
"No, těžko říct, toho už je míň... nic mě nenapadá-" náhle se zarazila. Cvakla klika a do pokoje vešla Hermiona.
"Rosie, nemyslíte že už to přeháníte ? Posmrtný život, paranormální jevy... copak o tomhle se baví normální malé holky ?"
"Mami, když to je zajímavý ! A já nejsem malá !" poučila ji Rose.
Po chvíli zpáteční cesty autem Lilly, Rose i Hugo opět usnuli. Lilly se probudila až když uslyšela ránu a výkřik tety Hermiony. Otevřela oči. Všude byla úplná tma, vůbec nic nebylo vidět. A v tom se rozsvítily dvě hůlky.
"Děti, jste v pořádku ?" zeptala se vylekaně Hermiona a posvítila na ně.
"Kde to jsme ?" chtěla vědět Lilly.
"Co se stalo ?" zajímala se Rose.
"Máme něco k jídlu ?" zeptal se Hugo.
"Já... já nevím." řekl scela vážně Ron.
"Tak tomu říkám paranormální." prohlásila Rose.

1. kapitola - Co bude po smrti?

23. srpna 2011 v 17:42 | Barča
Na téma týdne "posmrtný život".
Byl prosinec, druhý svátek vánoční. U Potterových, v Godrikově dolu bylo ten den velice rušno - na návštěvu totiž přišli skoro všichni Weasleyovi - kromě Percyho, který jako obvykle musel do práce. Lilly, Rose, Albus a James seděli na koberci a hráli tchoříčky. Čtyřletý Hugo je se zájmem pozoroval, protože sám ještě hrát neuměl.
"No fuj ! Já už to hrát nebudu ! Tchoři jedni hnusní !" nadávala Lilly když ji Jamesova figurka zasáhla svou "zbraní" do obličeje. "Nestane se mi s toho nic ?" zeptala se váhavě.
"No jasně, hra po děcka tě určitě o tráví a umřeš.." prohlásil ironicky James a ušklíbl se na svou sestru.
"Jamesi !" okřikla ho Ginny a zamračila se. "važ slova, s tímhle se nežertuje !"
"No joo..." obrátil James oči ke stropu.
Samozřejmě že Lilly bratrovi nevěřila, i tak ji jeho poznámka přinutila přemýšlet. Když se šli všichni ke stolu napít, využila vhodné příložeitosti.
"Mami ?"
"Ano ?" usmála se Ginny.
"Co se stane až umřu ? Budu mít nějaký další život ?"
"Lillynko, nech si ty hloupé otázky... jsi ještě malá." pohladila ji po rudých vlasech. "běž si hrát z Rose, ano ?"
"Hmm" přikývla Lilly, přešla však na druhou stranu stolu.
"Tati, můžu se tě na něco zeptat ?
"Copak ?" otočil se na ni Harry.
"Až budu mít sto let, tak umřu ?"
"To nikdo neví Lilly, proč se ptáš ?" odpověděl pomalu Harry a zatvářil se trochu nechápavě.
"A pak se ze mě stane duch, jako jsou v Bradavicích ?" zeptala se místo odpovědi.
"Lilly, je ti teprve sedm, to teď nebudeme řešit, běž si hrát s Rose, ano ?"
"Bylo by moc fajn, kdybyste rozhodnutí 'kdy si půjdu hrát s Rose' nechali na mě a stále mi to nepřipomínali !" odsekla Lilly a působila v tu chvíli tak dospěle, jako ještě nikdy.
Stejně ale okamžitě vyběhla s Rose do svého pokoje.
"Radši nás tu zamkni, už mám tvých bratrů plné zuby."
"To já taky, jsou tak otravní ! Hlavně James, ani chvilku mě nenechá na pokoji..."
Chvíli bylo ticho.
"Ty, Lilly, vím na co ses jich ptala, a chtěla jsem ti říct.... víš, prý existuje posmrtný život." prohlásila významně Rose.
"A proč potom jsou duchové ?" nechápala Lilly.
"No, prý si můžeš vybrat...můžeš jít dál, nebo se můžeš vrátit zpět na náš svět, ale už nikdy to nebude jako předtím - nemůžeš jíst, nemůžeš... vlastně skoro nic dělat..." vysvětlovala Rose
"Počkej, kam dál ?"
"Co ?"
"No, říkalas, že můžou jít dál, nebo se z nich stanou duši," zopakovala Lilly.
"Jo takhle... no, to nikdo neví, ale myslím, že to je... třeba nějký nový život, třeba... jako pes, nebo jako...moucha..."
"Moucha ? To bych teda radši byla duch, než moucha," poznamenala Lilly a mírně se zamračila.
"Na tom něco je," připustila Rose. "Ale tvoji rodiče mají pravdu, víš, asi tomu vážně ještě nemůžeme rozumět.... Ale mám lepší nápad, mamka mi říkala, že tu prý máte knihovnu...?"
"Rose," protáhla Lilly a upřela na ni pohled který velmi připomínal Jamese. "Nebudeme si přece číst ! Víš jak málo se vidíme.... budeme dělat něco... zajímavějšího."
"Neboj Lilly, to bude zajímavý !" ujistila ji Rose. "Tak já jdu do té knihovny, a ty zatím přines svýčky a něco k pití.... a taky zezdola vem nějaký polštáře, budou se hodit."
Lilly nechápala co má její sestřenice na mysli, ale polechla ji a šla. Když se vrátila nahoru s lahví dýňové šťávy v jedné ruce a se svícnem ve druhé ruce, Rose už na ni čekala.
"Kde máš polštáře ?"
"Je jich tu dost," odpověděla klidně Lilly a vytáhla s podpostele několik měkkých bílích polštářů a jeden z nich hodila po Rose. "Dáme bitvu ?"
"Ne Lilly, já mám něco lepšího !" a ukázala na hromádku knih. "zatáhni okno"
Lilly tak udělala a v místnosti zavládla téměř úplná tma - taky už bylo skoro sedm hodin. Rose zapálila svíčky, postavila svícen na zem. sedla si na jeden polštář. Lilly to zřejmě došlo a sedla si proti ní.
"Poslouchej tohle ! Posmrtný život jest pojem, jemuž lze chápat jako život po smrti. Není však dosut jediný důkaz, že by tomu tak bylo. Čarodějové, kteří se nestanou duchy už nejsou viděni na naší zemi v původní podobě, a proto se jich nelze na tuto problematiku zeptat... bla bla, to je moc odborný, nudaa..." Rose zavřela knihu "Posmrtný život aneb problematika neprokázaná" a sáhla po jiné. "Ale tohle je lepší, poslouchej - Je dobré věřit, že smrtí všechno nekončí, protože pozitivní myšlenky se vždycky hodí. Na tenhle problém jsme se ptali duchů, protože oni přece zažili smrt, a vědí, co mají udělat, aby..."
Celý večer strávili čtením o posmrtném životě. A od tohoto okamžiku už Lilly a Rose přestali být těmi malými holčičkami.
 
 

Reklama